HUNGER GAMES - první ročník

1.

Probudila mě noční můra, o tom jak mě dnes vylosovali do HUNGER GAMES. Posadila jsem se a ustrašeně koukala kolem sebe. "Byl to jen sen" uklidňovala jsem se. Radši jsem se šla obléknout, protože další tak hrozný sen bych už asi nesnesla. Když jsem se oblékla šla jsem do vedlejšího pokoje nasnídat se, tam na mě čekal mladší šestiletý bratr a matka. Od té doby co jsme dostali zprávu že otec zemřel ve válce, že ho prý nějákou nešťastnou náhonou zabil muž z druhého kraje , to u nás vypadá jinak než dříve. Není tak veselo jak bývávalo, jídla je o trochu méně, proto máme s matkou k snídani chléb s máslem a marmeládou a bratr ovesnou kaši. Když jsme dojedli s matkou jsme šli do mého pokoje, a tam mi vysvětlila jak bude to dnešní odpoledne probíhat. Když to tak za jednu hodinu skončilo věděla jsem jak se mám v jakékoliv situaci zachovat, a měla jsem hodinu a půl na to abych se připravila na sklizeň. Vykoupala jsem se, matka mi na mou postel připravila oblečení které kdysi nosila v mém věku, ale na sklizeň prý musím být upravená jako nikdy předtím. Bude se to po jednotlivých krajích vysílat celém Panemu, ještě že nám zůstala trochu menší televize po otci a můžu sledovat předchozích 6 krajů před tím naším a budu vědět jak ta sklizeň vlastně vypadá, z matčinývh podrobných informací jsem toho moc nepochitila. Když jsem se oblékla do těch překrásných, fialových šatů připadala jsem si jako ta vznešená dáma z Kapitolu. Šla jsem k matce aby mi učesala vlasy. vyčesala mi vysoký culík, ze kterého mi poté spletla dlouhý cop. Sedli jsme si k televizi a pozorovali jak ta sklizeň vlastně probíhá, ale stihli jsme jen první a druhý kraj. Hned poté nás zavolali na náměstí kde bude probíhat slizeň. V sedmém kraji máme veliké náměstí jako v každém kraji, ale po okraji máme zasázené stromy, protože sedmý kraj je přeci jen dřevo. Než jsme došli na náměstí měl to třetí a čtvrtý kraj za sebou, protože my bydlíme na na okraji sedmého kraje ( tedy za námi je obrovskí les plný velikých stromů). Už z dálky jsem nemohla přehlédnout tolik kamer které nás budou celoudobu sledovat a hned vysílat v televizích a na velikých veřejných obrayovkách po celém Panemu. Když jsem tam došla stoupla jsem si do krátké řady, protože většina holek i kluků už tam byli nastoupení ve skupinkách rozdělených provazam podle věku. Když jsem konečně na řadě píchnou mě do prstu jehlou a mou krev otisknou do veliké hnihy, vedle mého jména, kde jsou jména všech holek v sedmém kraji. Poté mě pošllou do skupinky z šestnáctiletými dívkami a já vidím na druhém okraji stát mou nejlepší kamarádku Spencer, ale ona si mě nevšimla protože hledala v davu dvanáctiletých dívek svou sestru. Když konečně byla po pátém a šestem kraji řada na ten náš, tak přišla na pódium dáma s krátkými zelenými vlasi a měla na sobě zářivě zelené sako, bledě zelené triko a černou sukni se zelenými motýli. Vypadala jako z cirkusu takže jsem na chvíli nebila tak vystresovaná že mě vyberou, ale měla jsem co dělat abych se tam nezačala smát. Hned poté uvedl starosta uvodní řeč a připomenul nám proč vlastně Hunger games je a proč tu dnes všichni stojíme, co s mámi bude když nás vyberou a přenechal slovo té vtipné dámě z kapitolu. Ta přistoupila k mikrofonu a řekla : " Šťastné Hunger games a nechť vás vždy provází štěstěna." Přišla k osudí se jmeny a řekla " Nejdříve damy". Strčila tam ruku vytáhla papírek, v tu dobu mi tlouklo strdce jako nikdy dřív a bála jsem se že jsem to já. Když přešla zpátky k mikrofonu a rozložila ten papírek, zhluboka se nadechla a četla : "Traci Hastings" v tu dobu jsem skoro přestala dýchat.