The New Shadowhunter

6. Část

Jen tak tak jsem mu stíhala. Rozhlédla jsem se. Vše působilo staře. Chodbu obklopovala spousta pokojů. Kdo tady asi bydlí? pomyslela jsem si. Po stěnách byly pochodně a všude jeden a ten samí obraz. Anděl v jezeře s Pohárem v jedné ruce, a s Mečem v druhé.

Každý lovec stínů znal ten příbeh. První Lovec stínů, Johnatan, povolal anděla Raziela, a požádal ho, aby stovořil bojovníky, kteří by ochraňovali lidi před hrozbami démonů. Raziel tak v Poháru smrti smíchal svoji a Johnatanovu krev. A tak vznikl první lovec stínů. Lovcem stínů se buď narodíte, nebo se napijete právě z Poháru smrti. Ne každý tento proces přežije.

"Takže, kdo je ten Hodge?" zeptala jsem se Jace, a srovnala s ním krok

"Něco jako náš učitel," řekl a zamyslel se "učí nás bojovat, poznávat a tak podobně. Říká se, že je tady kvůli kletbě, kterou na něj vyslal Spolek. Nesmí to tu opustit." Vysvětloval, ale ani jednou se na mě nepodíval

"Co provedl?" vyzvídala jsem, ale Jace se zastavil před dvoukřídlými dveřmi.

"Jsme tady. Neboj se ho. Hodge je možná trochu podivín, ale ví toho hodně." Upřel na mě hnědé oči. Jen jsem na něj kývla, a on otevřel dveře. Můj zrak spočinul na místnost plnou knih. Vonělo to přesně jako knihovna. Stará, ale krásná.

Vešli jsme dovnitř. V místnosti nechyběl stůl z mramoru, křeslo, pohovka a  krb. Byla obrovská. Měli to několik obrovských polic, které byly k prasknutí naplněné tlustými knihami.

V jednom z křesel seděl starší muž, s knihou na klíně. Když si nás všiml sundal si brýle, které mu seděly na nose. Zahleděl se na mě a pak přejel pohledem Jace "Děkuji Jacei, žes mi ji sem přivedl. Teď jdi," řekl Hodge s rozhodným tónem. Jace chtěl něco namlouvat, ale Hodge ho umlčel svým přísným pohledem. Jace se zatvářil, jako by mu bodl kudlu do zad a zmizel za dveřmi. "Kde je Alek s Izzy, Kostelníku?" Slyšela jsem za dveřmi. Kostelník? Pak jsem už jen slyšela vzdalující se kroky.

Hodge si mě přeměřil od hlavy, až k patě. Když jsem se na něj pořádně zadívala, všimla jsem si jeho vrásek u očí a okolo rtů. Jeho oči vypovídaly o stáří, a únavě. A taky zkušenostech. "Nestůj tam a pojď se posadit," prolomil ticho laskavým hlasem. Udělala jsem jak mi řekl.

"Mohu ti nabídnout čaj, či vodu?"

"Ne děkuji, nepřišla jsem sem kvůli občerstvení" Odsekla jsem.

Když mu bylo jasné, že nepromluvím, začal vyzvídat "Jace, Alek a Isabela mi o tobě řekli. Ovšem nezmínili tvoje jméno. Jak se jmenuješ?" usmál se na mě upřímným úsměvem, který mě měl podpořit.

Chvíli jsem váhala "Christina ... ale stačí Chris" řekla jsem na konec.

"hm," přimhouřil oči schované za brýlemi. "Moc hezké jméno. A příjmení?"

"Nemám žádné. " řekla jsem a zadívala se na svoje nehty.

"Ale dřív jsi jí měla, ne?" nenechal se Hodge

"Možná," pokrčila jsem rameny "Nevzpomínám si. Už je tohle mučení za mnou? Můžu už jít? Dáte mi už pokoj?" Zvedala jsem se, ale zarazil mě Hodgeův pohled

"A máš vůbec kam jít?" S tou otázkou mě zarazil. Otevřela jsem pusu, ale zjistila jsem, že nemám co odpovědět. Hodge si toho všimnul.

"Víš, že můžeš zůstat tady. Spolek je nucen poskytnou pomoc Lovcům stínu bez domova. Do osmnácti let."

"Nepotřebuju ochranu!" zaťala jsem pěsti. "Dokážu se o sebe postarat!"

"Vážně? A co ti upíři, před kterými tě Lightwoodovi zachránili?"

"Byli v přesile! A navíc bych je zmákla" Snažila jsem se znít přesvědčivě, což se mi vůbec nedařilo.

"Proč?" řekl po chvice ticha

"Proč co?" Byla jsem zmatená.

"Proč tady nechceš zůstat? Co ti brání?" V očích se mu zajiskřilo

"Nephilim," sklopila jsem oči. "To oni mi brání, to kvůli nim - vám - nechci zůstat v Institutu."

"Co ti Nefilim udělali, že je tak nesnášíš? Vždyť mezi ně sama patříš"

"Nesnášim nafoukaný lidi." pokrčila jsem rameny.

"A co to udělat takhle. Zůstaň tady týden. Víc nechci. Jen týden. Když se i tak rozhodneš tohle všechno opustit, nechám tě jít" V očích se mu cosi blesklo.

Chvíli bylo ticho. Mám příjmout, nebo odmítnout? co tím ztratím? 

"Fajn! Když slíbíte že mi pak dáte pokoj ... Jeden týden" Hodge se zatvářil vítězně.

Co se za jeden týden může stát?