Telekineze. (POZASTAVENO)

I.

A je to tu! Dnes se stěhuju k taťkovi. Ehm... Proč? Protože.... Dlouhý příběh. Tak začnu pěkně od začátku:

Ahoj, já jsem Kate. Jsem bruneta. Právě teď mi je patnáct. Mám ráda modrou barvu a nehorázně miluju koťata. No... Ne jen koťata, ale všechno malé a roztomilé. Ano, naprosto potřebné informace...

Dříve jsem s rodiči bydlela v Portlandu, dokud se táta neodstěhoval. Nechtěli mi říct proč jede pryč. Po nějakém čase jsem na to přišla. Zjistila jsem, že mamka v době, kdy jsem chodila na základku spala ještě s někým jiným, než s tátou. Dokážu si představit, jak mu bylo. Nevydržel to, a tak se s mamkou rozvedli. Já zůstala u ní. Každý večer chodila po barech a přivydělávala si jako... Děvka. Jen proto aby mě uživila. Ale mně to prostě nestačilo. Chtěla jsem zpátky tátu. Někoho kdo by mi dával pocit bezpečí, lásku a zábavu. Ne že by mi ji mamka nedávala dost, ale... Ta otcovská láska mi prostě chyběla hodně. Občas k nám jezdil, ale jen na mé narozeniny, Vánoce a podobné svátky.

Vždy jsem byla a budu po něm.

Když jsem 'dospěla'.... no spíš když jsem nastupovala na střední... jsem si uvědomila, že to tak dál nechci. Mamka na mě prakticky neměla žádný čas. Bála jsem se jí říct, že chci od ní pryč. Byla jsem jediná kdo se s ní bavil. Už ani babi a děda z její strany o ní nechtěli ani slyšet. Odkládala jsem to. Myslela jsem, že se trápí a kdybych ji to sdělila, asi bych ji hodně zklamala. Naopak, měla se až příliš dobře.

Snažila jsem se to nevnímat. Šla jsem na střední, našla si nové přátele i nepřátele, ale stejně to nebylo ono. Nebavil mě celý život.

Na začátku letních prázdnin jsem jí to řekla. No a děly se takový ty kecy... bla, bla, bla okolo mě. Až to nakonec všichni pochopili a já dostala povolení žít u táty.

No a ted jsem právě na cestě do... městečka... města... Newport. Ani nevím co to je. Táta tu bydlí už dost dlouho. Na rozdíl ode mě tu aspoň někoho zná a má tu dost přátel.... Já vůbec. A tak co. Někoho tu najdu.

Celou cestu bylo v autě ticho. Mrtvé ticho. Pomalu ale jistě jsme se blížili ke konci cesty. Mírně jsem otočila tlačítkem a písnička v rádiu se lehce rozezněla po autě. Znovu jsem se zahleděla ven z okna pro mně na neznámé lesy a pláně. Zaposlouchala jsem se do píšničky. Ale tátova ruka ji ztišila. Nechápavě jsem se na něj podívala.

"Nevadí ti, že ke mně jedeš? Jako... celkem daleko od přátel," nejistě se mě zeptal.

"Ne, jsem ráda. Aspoň poznám nový lidi," usmála jsem se na něj a opět se zadívala do krajiny. Divíte se, když jsem od malička byla zvyklá na život ve městě. Už se těším, až v podobném lese proběhnu a nadechnu se čerstvého vzduchu.

No a toto byly jediné dvě věty, které jsme za celou cestu prohodili.

.....

Dojeli jsme před menší dvoupatrový domeček s balkonkem.

Vešla jsem do místnosti... asi do menšího obýváku spojeného s kuchyňkou. Nikdy jsem tu nebyla, proto jsem se na vše dívala jak na zjevení. Táta mě po schodech zavedl do poloprázného pokoje. Tak toto je teď moje království. Odložila jsem krabici. Začala jsem si na stolek vybalovat různé psací potřeby a nějaké dekorace. Takhle jsem to postupně udělala s každou krabicí a i s kufrem. Za hoďku to tu konečně vypadalo útulně.

Po večeři jsem si lehla do své nové voňavé postele a střešním oknem pozorovala hvězdy. Zítra by měl přijet na návštěvu taťky dlouholetý kamarád. Sdělil mi to při vybalování. No a další den budu muset.... Do školy. Najít si nové lidi. No nějak to zvládnu. Jsem ráda že jsem u taťky. Moc. A zatím mi můj starý domov nechybí.

.....

Neděle ráno. No neříkejte že jsem jediná kdo o víkendu vstává v jedenáct.

Vstala jsem a šla si dát.... Kakao. Doufám, že táta nějaký má. Jinak dnešek neprežiju. Sešla jsem schody. Táta už byl vzhůru a jedl chleba s burákovým máslem.

"Dobré ráno. Co se stalo, že jsi vstala?" řekl a lehce se zasmál.

"Dobré. Klidně bych ještě spala," vzala jsem do ruky hrnek, nasypala do něj kakao a dala ohřívat mléko. Přisedla jsem si k němu a taky si namazala chleba burákovým máslem.

"V kolik přijde?" zeptala jsem se ho.

"V jednu. Musí mi pomoc opravit tu věc na zahradě," podíval se z okna na... Polorozpadlé auto? Málem bych nepoznala, co to je. "chce to ode mě koupit synovi k narozeninám."

"Aha... Já asi půjdu nakoupit," řekla jsem nejistě a nalila si mléko do hrníčku.

"Dobře, napíšu ti, co vše potřebuju," řekl a odešel.

Spokojeně a v klidu jsem dojedla snídani. Neustále jsem se koukala z okna. Někdy tam musím zajít. Poté jsem se šla nachystat. Chtěla jsem vypadnout dřív než přijde ten jeho kamarád.

Sakra Kate proč si tak 'plachá'? Máš si tu najít přátele a né se jim vyhýbat!

Já vím! Tak chci prostě počkat do pondělí. Ve škole bude lidí hodně.

Ano, chtěla jsem vypadnout dřív, ale táta mě držel doma. No tak se budu muset seznamovat už dnes. Hlavně to nepodělej.

A teď zase něco o mně. Už od narození mám.... schopnost... instinkt? No prostě, ehr. To je těžký na vysvětlení. Dám příklad. Třeba právě ted. Čekáme na kamaráda. Dokážu zjistit jestli stojí před dveřmi nebo teprve přichází po cestě k nám. Samozřejmě nevím co dělá člověk na druhý straně planety. To jen takhle do vzdálenosti cca pět metrů.

.....

Čas utíkal celkem rychle. Najednou jsem vycítila něčí přítomnost. Zazvonil zvonek a táta šel otevřít. Nevnímala jsem jejich pozdrav..... Radši jsem čuměla do bedny, ve které se hýbou obrázky. Až když jsem uslyšela v jejich rozhovoru své jméno, podívala jsem se na menší postavu vedle mého táty.

"To je ona? Ta se vám teda povedla..." No to jsem se teda povedla... Tátu překvapila jeho věta stejně jako mě. Pro mě ještě neznámý člověk si mě pořádně prohlížel a pomalu přistupoval blíž.

"Říkej mi Roby," podal mi ruku.

"Kate," mírně jsem se usmála a přijala jeho ruku.

"No nic, Kate půjde nakoupit a mi jdeme na ten krám," řekl do krátkého ticha táta.

"Krám? Vždyť to auto má cenu dvou nových...." opravil ho Roby.

Dál už jsem jejich rozhovor neslyšela. Popadla jsem tašku, seznam toho, co mám koupit, nějaký peníze a už jsem si to mířila do nejbližšího obchodu....