Telekineze. (POZASTAVENO)

IV.

Jako...mohli tam přidat trošku víc toho koření, ale jinak dobrý. Během jídla si moji nový přátelé povídali o nějakých různých věcech a učení. Moc jsem je nevnímala...

"Hele už jdou," řekl Max. Rychle jsem se podívala směrem, kam se otočili všichni u našeho stolu. Byla to jen nějaká skupinka lidí. Nebylo na ní nic zvláštního. Asi... Jen jeden z nich se na mě díval takovým... kameným výrazem. To už jsem někde viděla...

"Toto je skupinka sourozenců, nevlastních. Tady na škole jim říkáme 'Neviditelní', protože se snaží být co nejvíc nenápadní a moc se nezapojují do kolektivu. Hele... tamhleta bloncka, říká si Flo. Nikdo neví, jestli to je jen přezdívka, nebo skutečné jméno...." Emma mi rychle začala vysvětlovat, co je to za skupinku. Moc jsem ji ale nevnímala. Snažila jsem se přijít na to, odkud toho týpka znám. Furt na mě čumí.

"Ten vedle ní, Ethan, svalnatej co? Ale radši na něj moc nešahej, Flo si ho hlídá...." jo, jasný... Někde jsem ho viděla, nedávno.

"Tamta zrzka, Chelsie, je tak trochu... Šílená. Myslíme si, že na něčem pořád jede. Chudák Philip, ten blonďák vedle. Vypadá to, že jí má hodně rád, ale ona ho ignoruje." neustále jsme si s tím 'tamtím' čučeli do očí. Nemohla jsem si za boha vzpomenout, kde jsem ho viděla. Všimla jsem si, že Em přestala mluvit a věnovala se své porci, drkla jsem ji do ramene.

"A on?" zeptala jsem se. On jako by nastražil uši. Snad nemůže přes celou jídelnu slyšet, co si mi dvě šeptáme, ne? Ani jeden jsme neuhnuli pohledem. Propaloval mě jeho očima. 

"Eh, to je Jay. Každá po něm jede. Všechny holky se snaží zaujmout jeho pozornost. Chelsie samozřejmě není výjimkou. Pořád mu leze do zadku. Ano, vím, že je neskutečně sexy, přitažlivej, a tak, ale radím ti, nic si s ním nezačínej. Střídá holky jako ponožky a žádná mu není dost dobrá." počkat! On se pousmál? Čemu? Někdo za mnou spadnul s tácem jídla a ohodil tím jeho bývalku? Nebo nás opravdu slyšel... To je blbost Kate! Hm... Už vím odkud ho poznávám! Šel v té partě kolem obchůdku, kde budu pracovat. To se může stát jen mně...

"To se neboj." lehce jsem se uchechtla a otočila se zpět k talíři. Pořád jsem cítila jeho pohled. Já ti na to neskočím. Běž si tu balit jiné holky. Pořád jich tu je dost.

"To říkali všechny." uchechtla se Em. Jasně. Já si asi budu začínat s ním... se sukničkářem. Jako není k zahození, ale musel by mě pořádně zdrogovat. A to se, doufám, nestane. Chtěla jsem se co nejdříve vytratit. Tak jsem do sebe naházela tu věc, které se říká 'oběd ze školní jídelny', a rychle odnesla tác. Docela jsem i běžela domu... Ne, byla to jen rychlá chůze...

***

Ležím doma na posteli a čtu si. Celkem zbytečně, protože nevnímám děj, když pořád musím přemýšlet nad svou teorii o tom... tom... Jay se jmenoval? Přišel mi divný ten jeho úšklebek. Opravdu to bylo, jako kdyby náš rozhovor slyšel. Je to nemožné. Pokud u sebe Em neměla nějaký malý mikrofon a on v uchu naslouchátko. Ty lidi jsou schopný všeho, určitě. Ale jsou fajn. Em a Sam jsou super holky a Max je fajn týpek. A ten nechtěný perverzák? K smíchu... Je s ním sranda.
"Crrrrrr." z přemýšlení mě vytrhl domovní zvonek. Jelikož táta dodělával sám to 'auto', musela jsem jít otevřít já.

"Jé - é, ahoj Roby. Co ty tu děláš?" celkem mě překvapil. Vim, že jsou s tátou velký kamarádi, ale doufám, že tu nebude každý den.

"Jdu tady Willymu ukázat jeho budoucí káru." otočil se dozadu na svého syna. Až teď mi došlo, že tu je i on. Blonďák, modrošedý oči... no prostě další magnet na holky.

"Ahoj, jsem Will." jo bezva, úsměv po kterém každá teče, jako ledovec v Africe. Fakt musí být tady?

"Kate." falešně jsem se na něj usmála.
"Táta je na zahradě, tak můžete jít támhletou brankou." ukázala jsem tím směrem. Doufám, že díky mému popisování trefí. Rychle jsem zalezla zpět dovnitř a šla jsem si psát zase s kamarádama ze staré školy...

Ten Will je divnej. Nevím, proč mám potřebu pořád někoho takhle pomlouvat... Však to my holky děláváme ne?

Jdu si radši dát sprchu. Takže... potřebuju pyžamo, ručník, šampon... ten tam snad už je a... to je asi vše. Nebylo... Ve sprše si vždy vzpomenu na tu poslední podstatnou věc. Hřeben!!! A co teď. Ani nevím, kde je. Možná v té tašce vedle postele. Nebo na stole vedle lampy. Nebo na skříňce. Jo, na skříňce je. Nechce se sem pohnout jako ta fotka, co byla na nočním stolku? Ne, byla to jen náhoda, Kate.

No, tak jsem si prostě rozčesala vlasy až v pokoji. Vůbec to nešlo. Následovala taková večerní rutina každého teenagera dnešní doby: mobil, nabiječka, sluchátka a plyšový méďa. Jenže co by to bylo za Kate, kdyby si zase něco nezapomněla. Prostě jsem si vzala sluchátka, nabíječku, ale mobil? To nejdůležitější nechám támhle daleko na stole... Už ležím spokojeně zabalená do peřinky, připravená si pustit videa a psát si s kamarádama, ale ono ups.... Kdyby to aspoň nebylo tak daleko... Proč?! Nezbývá mi nic jiného, než zkusit na něj myslet, jako na tu fotku. Děláš si falešné naděje, ale za pokus nic nedáš. Třeba se dostane až sem ke mě. A možná mi ani nespadne na zem. To by bylo fajn. Dobře. Zavřu oči. Takže... takhle bych napsala popis svého telefonu:

'Můj mobilní telefon.
Je od značky Samsung.
Je bílý, má průhledný kryt, takže se za něj dají vložit různé obrázky. Například před pár dny jsem tam měla jednorožce, který blije duhu. Ten je teď někde hluboko na dně tašky.
Dnes tam mám obrázek... mandala se tomu říká? Je teda pěkně křivá, protože ji kreslil náš veliký umělec, neboli já.
Aplikace... Jen ty co potřebuju... (plus ještě nějaké, které jsem už měsíc neotevřela...)
Mám svůj telefon ráda, i když mě občas zlobí nedostatek paměti.'
Kdyby si tam neměla tolik kravin, Kate....

OK, ted se probuď zpátky do reality. Nebo si už fakt usnula? Ano, opravdu mluvím sama se sebou. Počkat, co? Ten telefon...! Vždyť byl tam.... A teď je tady....?! Jsem nějaká prokletá. Jo! To je ono. Něco mě proklelo. Nebo to bude tou školou. Nebo tím obědem. I když ten byl docela dobrý. Připadám  si jako blázen....

Asi do deseti večer jsem se dívala na videa, projížděla sociální sítě... Atd. Však to znáte....