Telekineze. (POZASTAVENO)

V.

Pohled Jaye:

Sakra, sakra, sakra! Co to je? Proč ji nedokážu číst myšlenky?! Proč je neslyším? Chodím po pokoji sem a tam... Spíš dupu jako slon.

"Jayi? Jsi tu? Pojď se navečeřet," volá na mě zespodu Lauretta. Je to mamka Flo. Abych vás tak seznámil...

Já, Ethan, Phil a Chelsie bydlíme u rodiny Flo. Nejsme tu úmyslně... možná trochu. Když jsem byl malý, rodiče se rozvedli a mě dali do dětského domova. Už nikdy jsem je neviděl. Když jsem chodil na základku, potkával jsem tam i Ethana a Phila. Později se mě ujmuli rodiče Flo, takže tu bydlím. Ostatní sem chodí přes víkend jako na návštěvu, ale každý tu máme svůj pokoj.

Škola říká, že jsem sukničkář. Není to tak úplně pravda. Jo, chodil jsem sice s hromadou holek z naší školy, ale ty mršky dokážou být někdy pěkně zákeřný. Nějaké mě nechali sami, a pak všude štěbetali keci. Nějaké mě otravovali a stále za mnou lezou. Některé jsem nechal já kvůli povaze. Co se jednou vykvákne v naší škole, už to tam zůstane pořád. Ne všechno je však pravda.

***

Sešel jsem schody dolů a přisedl si ke stolu. Čekalo se jen na mě. Na talíř mi Lauretta dala něco, co vypadalo rozhodne lépe než oběd. Začal jsem se v tom rejpat. Pořád jsem na ni myslel. Hrozně mě znervózňuje ona, její nedostupné myšlenky, oči... Vidím v nich něco... Jiného. Musel jsem vypadat opravdu hrozně.

"Pojď se mnou Jayi," zvedl jsem hlavu od večeře. Richard, táta Flo, mávnul rukou, ať ho následuju. Vyšli jsme z jídelny na chodbu. Pro jistotu zavřel za námi dveře.

"Tak co se děje," zeptal jsem se první. Určitě byla poznat moje nervozita a naštvanost.

"To bych se měl ptát já. Chováš se poslední dobou divně, Jayi," odpověděl mi. Ani mě to nepřekvapilo, je to pravda. Sám nevím, co to se mnou je.

"To je možný..." uchechtl jsem se. Neměl jsem náladu se s ním bavit. Richard se na mě podíval pohledem 'sem s tím'.

"Neslyším myšlenky nové holky ve škole a... Hrozně mě to štve, nevím co dělat," opravdu jsem mu to říct nechtěl, ale Richard věděl všechno. Mohl by mi pomoct. Co si to nalhávám. Beztak řekne zase jen tu jeho větu...

"Ale vždyť víš, že to je možný," přesně tuhle. Slyšel jsem ji už tolikrát. Jen jsem protočil oči.

"Minulý rok, ta měnitelka času, taky jsem ji nemohl číst myšlenky...." vzpomněl jsem si na příhodu, co se stala minulý rok. Doufal jsem, že mi teď už opravdu pomůže.

"Ano, ale to je normální..." skočil mi do řeči. Nevím, jestli nepoznal, že mi takovéhle odpovědi nestačí a nebo mě chce naštvat.

"Já vím, ale... Ty nevíš jak se cítím. A nikdy to vědět nebudeš! Ano, buť je pro nás nebezpečná, nebo je v tom nějaký hlubší význam. A já chci zjistit, proč neslyším její myšlenky," zvýšil jsem trochu hlas. Nehodlal jsem poslouchat stejnou tu historku jako před rokem.

"Jsi už dost velký, nezakazuji ti, co můžeš a co ne. Hlavně dávej pozor, aby se ti nestalo to samé co minulý rok. A ať nikdo nepřijde na vaše schopnosti," nakonec nerozhodně prohlásil. Nevěděl si se mnou rady.

"O to se neboj," pronesl jsem a oba jsme se vrátili na svá místa u jídelního stolu. Chvilku bylo ticho, dokud babička Flo nepřistoupila k Richardovi a něco mu nepošeptala. Tvářil se.... Něco jako 'já zapomněl'.

"Prosím o chvilku, jen taková menší rodinná porada. Potřebuji vám sdělit něco důležitého, " doufám, že řekne něco normálního a ne jako minule 'No, tady Jay neslyší myšlenky nějaký měnitelky času, která pro nás tím pádem není vůbec nebezpečná'. A co se stalo... Přišla za námi 's růží v ruce' a lehce nás pohladila po hlavě, až se z toho skoro všichni zamotali v čase. Budu dělat, že jsem jim to před tím neřikal.

"Margaret vycítila přítomnost nové síly. Nevíme jaká je to přesně, jen je hodně silná. Může ji mít kdokoli v tomto městě. Kluk či holka, mladý nebo starý. A vy máte za úkol, kromě oku kování nových holek, najít držitele této síly," nezapomněl se na mě podívat. Bože no a co? Tak tu někde potuluje někdo další, možná nebezpečný, kdo má podobné schopnosti jako já. Víc mě štve ta druhá věc. Po chvilce hrabání se v jídle jsem vstal a odešel do svého pokoje. Po rozhovoru s Richardem jsem neměl chuť k jídlu. 

Zabouchnul jsem za sebou dveře a sednul si na postel. Hlavu jsem zabořil do dlaní. Nehorázné mě to deprimuje. Musím o ní zjistit víc věcí. Nevím ani jak se jmenuje. Ehrr.... Nějakým způsobem se s ní musím začít bavit. Ví, že jsem na škole známý jako děvkař, takže ji to ke mně nebude zrovna táhnout. Musím něco vymyslet. Sám. Jsem si totiž skoro jistý, že mi nikdo z mých sourozenců nebude chtít pomoct...