Never give up

Deprese- nespavost- prášky

Pořádně ani nevím z čeho jsem měla deprese a úzkosti. Prostě jsem každý večer ležela v posteli a brečela nebo psala Ádě. Buť na messenger "slohovky" nebo normálně na papír a vždy jí to dávala ve škole. Vím že si to schovávala a četla si to až doma. Brečela u toho, protože jí bolelo vidět mě jak jdu rovnou do hrobu. Byla z toho hrozně smutná, občas na mě byla i trochu naštvaná a trochu nepříjemná. Nedivila jsem se jí, měla na to právo protože mi pořád říkala ať jím, ať míň cvičím, atd. a já jsem jí neposlouchala. Pořád jsem cvičili asi 3 hodiny, nejedla jsem,.. Tohle celý mi bylo hrozně líto a vyčítala jsem si to. Kvůli výčitkám z jídla, ze strachu z toho že už se se mnou nebude Áďa bavit a z toho že je na mě naštvaná, jsem přestala spát. Zní to divně ale bylo to tak. Celou noc jsem si všechno vyčítala. Měla jsem hrozný kruhy pod očima a začala jsem brát prášky na uklidnění. Ty postupně přestávaly fungovat. Často jsem je kombinovala s práškama proti bolesti a s práškama na spaní. Adél měla strach že se předávkuju, já jsem si to sice občas přála protož jsem už neviděla důvod žít ale pořád tu byla Adél kterou by totálně zlomilo to, že už tady nebudu.
Kvůli depresím z váhy, z rodičů a obecně že všeho, jsem se začala řezat. Nejdřív tak, aby to vypadalo jako náhoda např. při vaření, při holení nohou atd. ale potom jsem se řezala do boku, tam to bylo nejčastější, protože to místo nebylo vidět ani když jsem se převlíkala na tělák. Potom to byla velka jizva od strany žeber až do půlky stehna a pak už jsem to nehlídala. Měla jsem tunu jizev na rukou a občas už to prostě nešlo skrýt ani dlouhým rukávem. Jednou jsem se chtěla podřezat ale v tom mi zabránila Áďa, nechtěla jsem jí ublížit víc, než jsem jí ublížila do teď. Nakonec jsem jen ztratila víc krve. Je nějaký obrovský množství ale bylo mi špatně, točila se mi hlava a prostě se stalo to co jsem chtěla. Občas jsem nosila i obvaz na ruce, hlavně když jsme měli tělák protože za 1. jsem to potřebovala skrýt v šatně a za 2. mi učitelka občas něco odpustila, což se hodilo zvlášť když mi bylo opravdu špatně např. se mi točila hlava, bylo mi na zvracení, atd. Rodiče o tom nějakým záhadným způsobem nevěděli, vlastně ani nemohli když jsem nosila dlouhý rukáv a jinak to nebylo vidět. Tím že jsem nespala, nejedla, měla jsem deprese a brala jsem snad tunu prášků denně, tak jsem byla hrozně nepříjemná na všechny kolem sebe. S rodičema jsem se hádala kvvůli každý blbosti, každý večer jsem psala Ádě že už to nezvládám a chci to skončit (myslela jsem svůj život). Ale byl tady jeden háček, nikdy bych Ádě neublížila tím, že už spolu nikdy nebudeme moct někam jít, něco spolu vyřešit atd. Ona by se zbláznila a pak by se zabila taky protože by chtěla za mnou.