I desperately need you

3.

Posadil jsem se a jednu nohu dal nahoru a opřel se o ni. Sledoval jsem okolí. Pozoroval jsem lidí. Kdyz najednou jsem viděl jak jedno děcko nahání veverku. Mírně jsem se zasmál a ukázal směrem. Vypadalo to vážně hodně komicky. Nerad jsem ukazoval své ostatní stránky jako tu co mám ve škole, ale před ním to nešlo. Chtěl jsem být s ním, ale při tom jsem nemohl. Víc než kamarádi nikdy nebudeme. Tak si aspoň musím vážit kamarádství co mi navrhl.

Otočil jsem hlavu směrem, kam ukazoval. Nějaké malé dítě, tam prohánělo veverku. Tiše jsem se zasmál, aby to náhodou nezaslechla jeho matka. Bylo roztomilé, jak se snažilo chytit veverku za huňatý ocásek. Otočil jsem se něj. "J..já se vlastně zapomněl představit. Jsem Arthur Jackob Blair, ale pro kamarády jsem jen Jackie." Podal jsem mu ruku a znovu jsem se vlídně usmál. Byl nervózní, ale já nechápal proč, nikdo neví, že jsme tady, už by se neměl tak bát.

Sleduji dítě a mírně se uvolňuji. Chci se o něm dozvědět co nejvíce. I když se docela bojím, že zjistí, že jej mám rád. Třeba jednou. Jednou mu to řeknu a on mě neodsoudí do záhuby. Ale spíše to budu držet v sobě. Nechci o něj přijít. „oh. Jasně." nedošlo mi, že vlastně neví, že jeho jméno znám. „Tyler Hall. " pokusím se o menší úsměv. Protože on se na mě také smál.
„pověz mi něco o sobě Arthure." začnu lehce zdrahave. Ale chci o něm znát vše. Dopodrobna. I klidně jakoukoliv malou podrobnost. Prostě vše. Spíše jsem sledoval okolí než jej. Proč? Nechci být označen za toho co na něj civí. Nejradeji bych si ho ale prohlédl pořádně zblízka.

Potěšilo mne, že se konečně také usmál. Měl překrásný úsměv a stejně tak jméno. Cítil jsem se mnohem lépe, když byl klidnější, ale to mě brzy přešlo, když chtěl vědět něco o mě. Trochu jsem zrudl a nebyl jsem si úplně jistý tím, co vše mu můžu vyzradit, ale přeci jenom jsme přátelé, tak mu toho mohu prozradit dost. "N..no...moji rodiče jsou umělci a já stejně tak jako oni, se věnuji studiu umění. O víkendu jsem učitelem v keramickém kroužku, mám to jako brigádu a třikrát týdně chodím do ochotnického divadla, kde pomáhám s přípravou kulis a hraji ne až tak podstatné postavy. Také mám psa, takového malého hnědého oříška s načechranou srstí....Moc rád s ním chodím ven a často cestuji s rodiči, tedy dřív jsem cestoval, když jsem byl menší, teď ale nesmím zameškávat školu, tak to zas tak často není."

Jen jsem jej poslouchal. Má doopravdy zajímavý život. Ne jako já. Na rozdíl od něj jsem neskutečně nudný. Chvílemi jsem se stejně na něj musel podívat. Zajímali mě jeho reakce. Celkově mi přišel lehce napjatý. Nedivím se mu. I když to nebyla ani jednoho chyba tak jsme se polibili. Zajímalo by mě co si o mě myslí. „máš toho docela dost.." zamumlal jsem si spíše pro sebe. Já byl celodenně doma. I teď mi bylo lehce nepříjemně mezi lidmi. Zajímavé bylo, že u něj mi tak špatně nebylo. Tuším čím to je. Ale nechci si to sám připomínat. Jsme přeci přátelé. A nikdy víc nebudeme. „proc jsi se vlastně chtěl se mnou skamarádit?" ah.. Řekl jsem myšlenku nahlas. Doufám, že jsem ho tím neurazil. Samotného mě to hodně zajímalo. Proč by se chtěl bavit a někým kdo jej polibil. Kvůli komu má teď problémy.

Tiše jsem seděl vedle něj, působil vyrovnaněji, ale stále nebyl v úplném klidu. Proč? Vždyť já se na něj už nezlobím. " Můžeš přijít na zkoušku do divadla a nebo mi pomoct na kroužku." Navrhnul jsem mu s nadšením. Proč je tak smutný? Vždyť já už se na něj nezlobím. Posunul jsem se po lavičce trochu blíž k němu. "No.....protože...přeci jenom, když už se s někým líbám, měl bych o něm také něco vědět, ne?" Odpověděl jsem se smíchem.

„rád bych s něčím pomohl." vypustil jsem z úst. Asi toho budu litovat. Nemám moc rád společnost. Ale. Dá mi to důvod s ním být více. Třeba celý den. Nějak. Chtěl jsem to pro něj risknout. Když odpověděl takto tak jsem se podíval stranou. Nějak. Chtěl jsem se mu za to omluvit, že kvůli mě.. Už si to beru, že jsem to udělal já. Kdybych to neřekl Miriam. Kdybych to dusil v sobě. Nic by se nestalo. Nemusel by takto trpět ve škole. Pokusil jsem se také zasmát, ale moc mi to nevyšlo. Možná.. Ale možná bylo dobře že jsem ji to řekl. Jinak bych asi tady neseděl s ním a nesnažil se nebýt trapný. Mírně si povzdechnu. Nevím co si s ním mám říct. Na co se jej má zeptat. Nikdy jsem se moc nebavil. Nějak. Neměl jsem potřebu.

Nadšením se mi rozzářili oči. "To je skvělé. V pondělí po škole tě tam zavedu. Můžeš pomáhat vybírat pro naše divadlo nějáké peníze. Je dobrovolnické a my budeme potřebovat peníze na výrobu kostýmů." Působil opět o něco klidněji, možná až veseleji. Stejně mi přišel zvláštní a ta jeho zvláštnost mě přitahovala jako magnet.

Na co jsem se to zase upsal? „co přesně.. Budu dělat?" lehce znejistim. Přeci jenom, komunikace s lidmi není má dobrá stránka a jestli bude chtít abych obíhal lidi tak to bude docela problém. Tak doufám, že budu třeba jenom držet tu kašičku nebo něco, kde nebudu muset mluvit. Zase jsem se zadíval před sebe. 

Byl jsem trošku pořád nervózní. Ale vypadalo to, že on to bere vklidu. Tedy aspoň tak jsem ho já viděl.Asi jsem ho tou prací trochu vyděsil. No snad to není nějaký lenoch. To by mi tak scházelo. "Budeš sedět ve stánku a spolu se mnou prodávat lidem lístky na naše příští vystoupení. budeme tam mít i kasičku na dobrovolné příspěvky." Upřesnil jsem mu, co se po něm bude žádat.

  „dobře.." řekl jsem a mírně vydechl. Měl bych mu říct o tom, že se docela bojím mluvit s lidmi. Že on je jediný se kterým vlastně nějak dokážu komunikovat. Ano je to divné ale nedokážu to specifikovat. Prostě. Nerad mluvím s lidmi. Nemám s nimi dobré zkušenosti. A bojím se že i on mě zradí.

"Klid. Nebude to tak zlé, jak se zdá. Jen budeš sedět a dávat peníze do kasy. Já budu mluvit." Zdál se byt nervózní. Asi bych to nemel dělat, když jsme se asi před čtyřmi hodinami políbili, ale nechci mít kamaráda v depresi. Naklonil jsem se k němu a pevně jsem ho obejmul.

  „dobře.." to už znělo lépe. Budu jenom sedět a on mluvit. To je dobře. Nemusím nic říkat. Naštěstí.
Kdyz mě obejme tak ztuhnu. Cítil jsem jeho vůní. Celkově cítit jeho tělo na svojem bylo krásné. Ale nečekal jsem to. Přeci jenom. Mám ho rád. On to neví. Kdyby to věděl tak by určitě de mnou nebyl. Jsem kluk. Ne nějaká krásná holka. „Díky.." zašeptam a nechávám se dal objímat. Nechci ho jenom tak ztratit. A nemůžu mu ukázat, že ho mám rád. Pokazil bych to tím

Nejdřív ztuhl, ale pak se uvolnil a nechal se dál objímat. Trochu mě to zaskočilo, že by mě....měl rád? No je na mne milý, snaží se neudělat nic nečekaného, klopí pohled a když ho obejmu, tak se náhle uvolní. Nepřestával jsem ho objímat, dokonce jsem se k němu natiskl ještě o něco víc. Kdyby mě měl rád, tak by mi to asi nevadilo. Je milý, jen trochu tichý a nesvůj, ale to by ho časem přešlo. Ne, na co to myslím, to je hloupost, on má jistě nějakou dívku.