Je to už týden co jsme se nastěhovali do domu po strýcovi. Můj a sestřin pokoj je v prvním patře a mamky ložnice je v přízemí.
Crrrr! Zvoní mi budík u hlavy, já ale nereaguju a spím dál. Najednou se ozve skřípavý zvuk, jako když někdo jezdí nehty po skle. Nepříjemný zvuk mě probudil a okamžitě jsem hledala jeho příčinu, nebo spíše někoho kdo ho způsoboval.
Hned vedle mého pokoje byla místnost s knihami a záhadným zrcadlem ve kterém se objevovala dívka s černýma očima v černo-červených šatech. Šla jsem se tedy podívat do tohoto pokoje. "Dobré ráno", řekla jsem směrem k zrcadlu ve kterém byl odraz dívky. Ta se jenom zamračila a ukázala na modrou knihu. Otevřela jsem ji a přečetla si co mi říká. " Tak ty nebudeš vstávat ?" Po přečtení jsem knihu zavřela a mlčky jsem se otočila směrem ke dveřím. Jakmile jsem sáhla na kliku, opět se ozval nepříjemný skřípavý zvuk, který mě ráno probudil. Cukem jsem se otočila a co jsem si nemyslela, dívka drápala a jezdila nehty z opačné strany zrcadla. Nafoukle jsem za sebou práskla dveřmi a sešla jsem do přízemí na snídani. "Drzoun jeden." Odfrkla jsem uraženě.
"Copak, něco se stalo ? " Vyptávala se zvědavě mamka. "Ale nic." Rychle jsem odpověděla a nacpala si do pusy rohlík, abych jí nemusela odpovídat dál."No dobře, dneska máme na programu pokračování v úklidu některých pokojů a chodeb." Unaveným hlasem nám oznamovala mamka. "Fajn, beru si ty dva i s tou knihovnou v prvním patře." Sindy se na mě podívala a pokrčila rameny. Odešla jsem do pokoje se zrcadlem a cestou si vzala kbelík s houbou a mýdlovou vodou. Přišla jsem k zrcadlu a začala jsem ho otírat mokrou houbou. Dívka se opět zjevila a vypadala dost naštvaně, otevírala pusu dokořán a vypadalo to jako když na mě křičí. Očividně se jí to nelíbilo. Nechala jsem zrcadlo zrcadlem a šla jsem si pro hadr, kterým bych otřela prach z knih.
Prásk! Přistála mi kniha na hlavě a leknutím jsem shodila několik dalších zaprášených knih na zem. Myslela jsem si že to spadlo samo, ale pak na mě spadla další a ještě těžší kniha. "Tak a dost!" Vykřikla jsem do regálu s knihami. Sebrala jsem je ze země a když jsem je dávala zpět na své místo, tak jsem za policí uviděla nejaká stará prkna. Jakmile jsem se otočila, dívka v zrcadle nebyla. Pomalu jsem odsunula stojan s knihami. Za ním bylo cosi zastavěné prkny přibitými hřebíky. Přes prach jsem nic neviděla. Čekala jsem až trochu usedne, ale marně, šla jsem tedy pro kleště, abych se dostala dovnitř.
"Na co to máš ?" Vyptávala se mamka. "Ále, zapadl mi... Zapadla mi tužka mezi prkna. Hehe." Honem jsem vymyslela nějakou věrohodnou lež. "No dobře, tak ať ti tam nespadnou i ty kleště." Rýpla do mě. "Rozkaz paní!" Odřekla jsem a odešla k zastavěné stěně.
Kleštěmi jsem vyndávala zrezlé hřebíky. Šlo to dost ztěžka. Když se mi jedno prkno podařilo oddělat, do žil mi začal proudit adrenalin a dál jsem odstraňovala stará prkna.
Hromada prken zabarikádovala dveře, které propojovaly tento pokoj a chodbu ke schodišti. Zvedla jsem zažehlý svícen ze stolu a opatrně vstoupila do temné místnosti, jež protínaly zaprášené pavučiny. Záře plamínků osvítila pokoj a dívka v zrcadle mě tiše pozorovala.
Uprostřed pokoje byl dřevěný, ozdobně vyřezaný stojan s knihou pod vrstvou prachu. Svícen jsem postavila na stolek opodál a otevřela jsem knihu, která byla připevněna ke stojanu. Musela jsem si posvítit víc abych rozluštila písmo. Po chvíli jsem to vzdala, nerozuměla jsem ani slovo. Šla jsem tedy prozkoumat zbytek místnosti, které obklopovalo samé tajemství. Spousta baňek, zkumavek, hadiček a jiných alchemických pomůcek. Na zemi leželo několik desítek pergamenů s návody, podle všeho na jakési pokusy. Sehnula jsem se k zemi a po jednom papíru natáhla ruku. Náhle se z vedlejšího pokoje ozvalo škrábání na sklo. Pergamen jsem tedy položila na stojan s knihou a šla se podívat co duch v zrcadle potřebuje.
Otevřela jsem modrou knihu a tam bylo napsáno. ,,Najdi pergamen s návodem na fialovou vodu. Až ho najdeš, tak splň vše co je tam psáno. " Nechápala jsem ji, ale šla jsem hledat. Musela jsem si přinést druhý svícen abych viděla více.
Položila jsem si oba na zem, klekla jsem si a jeden papír za druhým jsem přebírala a třídila podle barev na hromádky. Kolena už mě bolela a fialová voda furt nikde. Už jsem si začínala myslet že si ze mě udělala srandu, ale pak jsem ho uviděla pod policí s dalšími knihami. Okamžitě jsem pergamen vzala a přinesla ho ukázat dívce v zrcadle. Chvíli si ho prohlížela a pak lehce kývla hlavou na souhlas že je to ten správný. Přečetla jsem si co je tam napsáno a vše potřebné zajistila. Věci co byly méně dostupné jsem musela koupit, jako třeba kořen hořce. Hodně mi pomohla
Sindy, ikdyž nevěděla k čemu to je. Podle návodu jsem to všechno uvařila, vývar ze všech těch bylin a věcí jsem nalila do lahve od nějaké šťávy a šla jsem to s hrdostí ukázat do zrcadla v němž čekala dívka.
Nadšená ukázala na modrou knihu abych se podívala co říká. "Namoč do toho hadr a umyj tím celou plochu zrcadla." Tak jsem tak učinila. Zrcadlo se lesklo jako nikdy, úplně jako nové. "K čemu to bylo dobré? " Zeptala jsem se. Hleděla jsem do knihy co odpoví, po chvilce se ukázalo jedno slovo. "Uvidíš." Pohlédla na mě a s ďábelským úsměvem si hladila ruce jako kdyby něco zlého plánovala. No už je pozdě, teď už stačí jen čekat. Vzhledem k tomu že byl večer, tak jsem vše hodila za hlavu a šla jsem spát.
Crrrrr! Zvonil budík v osm ráno. Zastavila jsem ten nesnesitelný hluk a ještě jsem zavřela na pět minut oči.
Téměř v polospánku jsem zaslechla blížící se kroky k mé posteli. Pootevřela jsem jedno oko zda se sem neplíží Sindy, ale nikdo tam nebyl. Každopádně jsem byla rozespalá, takže se mi to asi zdálo. Jakmile jsem oko zavřela, kroky se opět rozešly. Chvíli jsem kroky poslouchala zda se přibližují nebo ne. Ukázalo se, jakoby chodily v kruhu. Nenápadně jsem otevřela levé oko, v ten moment kroky neutichly, ale začaly utíkat ke mě a jakoby mě někdo vrazil hřebík do oka. Ukrutná bolest, začala jsem ječet a křičet na celý dům, z oka mi tekla krev. Přiložila jsem na oko pravou ruku a běžela do spodního patra za mamkou, div jsem ze schodů nespadla.
Mezi prsty mi proudem tekla krev, bolest sice ustávala, ale stále jsem byla v šoku z toho co se právě stalo.
Doběhla jsem do matčiny ložnice ale ona tam nebyla. Koukla jsem se na hodiny a bylo půl deváté ráno. ,,Sakra ona je v práci! " Po chvilce mi došlo že je pondělí a nikdo není doma. Sindy byla ve školce a já, protože jsem neměla vyhlédlou školu kam bych mohla chodit, zatím jsem byla doma.
,,Co teď mám ksakru dělat ?"
Vběhla jsem do koupelny před zrcadlo a pomalu odtáhla ruku z oka. Měla jsem ho celé černé.
,,Co to do háje je?!" vykřikla jsem a nevěřícně hleděla na černé oko. Otřela jsem krev, umyla jsem si ruce a umyvadlo a začala jsem hledat pásku na oko, aby to nebylo vidět.
Dívka v zrcadle zatím uskutečnila své plány s kterými jsem jí nevědíc pomáhala.
V horním patře v knihovně jsem zaslechla hlas. Vzala jsem kuchyňský nůž a potichu jsem se šla podívat kdo tam je. Plížila jsem se jako myš, prkenné schody lehce křupaly a raní slunce svítilo do domu letními paprsky. Dveře jsem prudce otevřela v domění že tam někoho najdu, ale nikdo tam nebyl. Dívka se na mě podívala a řekla se šibalským pohledem "ahoj, spalo se ti dobře? "
"Ty mluvíš?! " vyjekla jsem na ni.
"Za to můžu vděčit tobě. Děkuji."
Posadila jsem se na zem a byla v dalším šoku. "Tak když už mluvíš.. Co si zač, co mám s okem a proč si tu? "
"Mám co vysvětlovat co? No, jsem tvého strýce sestra. Bydleli jsme tu všichni.. Jako jedna velká rodina. Ale jeho manželka na mě žárlila protože se mnou trávil hodně času. Vyhýbala jsem se jim, abych zbytečně neprovokovala. Začala jsem se stranit a nakonec jsem si na tu samotu zvykla. Neustále jsem chodila do této knihovny si odpočinout a číst si. Jednoho dne našla tvá teta dopisy, které jsme si se strýcem posílali když byl na vojně. Ovšem že to byly ty normální sourozenecké věty, co je nového doma a tak. Asi si to vyložila špatně a druhý den, když byl strýc v práci a já v knihovně, za mnou přišla. Zcela normálně ke mě přistoupila a během vteřiny jsem měla nůž v břiše. Nechala mě tam vykrvácet a pomalu zemřít. Samotnou. Ostatně, vždycky jsem byla sama. Ale z celé téhle věci mě mrzelo to, že už nebudu se svým bratrem. Tak moc jsem s ním chtěla zůstat až nakonec má duše uvízla v tomto zrcadle. To byl jediný způsob jak mu zůstat nablízku. Jenomže když odešel, jeho duše tu nezůstala a já jsem tu uvízla na pořád. Už tu není nikdo kvůli komu bych tu chtěla být. Proto jsem potřebovala tvoji pomoc, aby si udělala rituál a já mohla odejít. Tohle je jen jedna část, to že můžu mluvit. Druhá je, že budu moct odejít. Pomůžeš mi? "
Hlavou mi běželo tolik myšlenek, měla jsem v mozku chaos, který neutichal. Po chvíli, co jsem se uklidnila, jsem nakonec kývla hlavou na souhlas. Zůstala jsem sedět na chladné zemi a přemýšlela co dělat dál.
