Nocturnal

Cukr a bič

Pomalu jsem rozlepil oči a zívnul jsem. Netušil jsem, kolik je hodin, nebo co se stalo. Přišel jsem si docela vymetený. Chvilku jsem si ani nebyl jistý, jestli se vůbec nějak jmenuju.
Ležel jsem pořád na posteli, hlavou opřen o něco měkkého a hřejivého.
To už pode mnou silné tělo zamručelo.

"Zkusím něco."

Promluvil hlas potichu a já se nechal. Jako hračka, jež nemůže fungovat, pokud ji její majitel nezatočí klíčkem.
Z rohu pokoje se ozval jiný hlas, což mne trochu poděsilo. Tady... V pokoji je víc lidí....??
"Nesahej...Na něj!"
"Nech mě to alespoň zkusit..."
"Ne."
Zavrčel znovu jeden hlas a já konečně zvedl hlavu.
Choker... Kde je?

Pohlédl jsem ke dveřím a trochu zděšeně jsem zjistil, že Choker stojí u dveří. No, co... Stojí. Klečí. Polonahý a s několika modřinami, jež mu pokrývali hruď , krk i tvář.
Zaostřil jsem.
Ne.
Modřina byla jen na čelisti. Ten zbytek byly cucfleky... Ale... To jsem je udělal já?!
"Vždyť je úplně mimo."
"Ne."

Hlas, jež zněl jako jahody se šlehačkou se zasmál.
"Ty jsi ale majetnická bestie."
"A ty mi ho nemáš co brát."
Hiro, stále ve svém dlouhém tmavém županu se zaškaredil.
"V tomhle stavu nás stejně nerozezná..."
Chytl mé vlasy a vytáhl mne za ně do sedu. Drobně jsem zasténal bolestí. Svět vůbec nedával smysl. Otupělost svírala nejen moje tělo, ale i mou mysl... Věděl jsem, že znám to, co vidím kolem​ sebe... Ale pojmenovat to?
To bylo nad moje síly.

"Ito... Slyšíš?"
Žádná odpověď.
"Tak vidíš, ne?"
"Jestli se ho ještě jednou dotkneš-!"
"Tak co?"
Odfrkl si Hiro vyzývavě a zasmál se. Nechápal jsem, co se děje. Upřímně jsem nechápal vůbec nic.
"Tak-!...Tak-!..."
"Ach, můj malý bratříčku, snad ti tvoje hračka nepřirostla k srdci...?"
Zvedl jsem pohled k Chokerovi, kterého něco drželo v kleku. Ano. Ta blondýna. Jen v ruce držela namísto materiálů zbraň.
"Chtěl jsi ho prodat!"
Zavrčel naštvaně a pokusil se vstát. Rána držadlem zbraně ho ale umlčela. Ale ne na dlouho.
"Ne... Přece bych ti neprodal hračku... Byl to test."
"Test? Jakmile by tam vlezl, když není na seznamu, přidali by ho do inventáře!"
Hiro si pohrdavě odfrkl.
"Samozřejmě. Jak typické. To taky nebyl test tady na Ita, ty idiote. Kdybys ho ve výtahu nepolapil a neodvlekl, stále by měl možnost tam jít."
Jahody se šlehačkou si pohrdavě odfrkly a já ucítil, jak si mne znovu tiskne k štíhlému hrudníku. Choker zavrčel, jako naštvaný lev. Ano... Asi mi předtím i něco říkal. Něco důležitého, ale teď jsem si ta slova ne a ne vybavit.
"Co po mě chceš?"
Ozval se Choker, očividně polykající pěknou dávku sprostých výrazů. Došlo mu, proč Hiro nakázal to, abych došel pro zásilku. Chtěl ozkoušet bratrovu loajalitu. Ne tu mou. A Choker zkouškou očividně neprošel.

"Teď? Teď nic víc, než jsem po tobě vždy chtěl. Loajalitu. Abys uposlechl moje rozkazy."
Hleděl jsem do deky a snažil jsem se přinutit mozek k funkci. Nešlo to...
"A ty namísto toho všechno sabotuješ... Je na čase ti dát lekci."
Hlava se mi zvedla nahoru.
Bolestně jsem sykl, když mne zvedl. Jakobych byl jen chmíří z pampelišky.

Lehké, křehké, jež může vítr odvát kamkoliv. Vítr, jež se mnou trhá do stran. Rve mne na kousky, zatímco se mi do uší zabodává vyděšený řev dvou hlasů. Oba zní bolestně. Jeden vyšší. Díky němu mám stále rozevřená ústa a z očí mi stékají slzy. Už nic nevidím... Jen se slabýma rukama snažím přinutit mučitele, aby toho nechal.
A pak je tu ten druhý hlas. Silný, mužský... Je proplněný čímsi, co jsem od něj dosud neslyšel. Je to vztek... A zároveň strach? Cosi křičí.
Nahlas, bolestně, jako kdyby i jeho cupoval na kousky vítr. Jenže on ho necupuje. Jen do mě vráží a ničí mne zvenku i zevnitř...
...
Vzlykám.
Přes slzy stále nic nevidím. I když se chci chovat, jako muž. Jako dospělý... Bolí to. Tak moc to bolí, že to nezvládám. Každý nádech roznáší bolest po celém těle. A za co?
"Ito..."
Měkký, něžný hlas. Sytý. Avšak zastřený jakousi mlhou. Zvednu hlavu, ale i tak toho moc nevidím.

"Potřebuju, aby jsi se zvednul."
Mluví na mě doopravdy něžně? Jako loutka se zvedám. Co, zvedám. Pohnu se a sletím z postele. Znovu mé tělo zachvacují plameny bolesti. Co mi to udělal...?!

"Ito... Podej mi ten klíč."

Mluví tiše. Systematicky a neplýtvá slovy. Znovu se zvedám. Ale tentokrát už se mnohem spíš plazím. Plazím se a za sebou zanechávám krvavou stopu... zvláštní. Všiml jsem si krve až teď... Spousta jí je na mých stehnech. Ale i jinde na mém bílém těle. Jako rozkvetlé květy tulipánů.
Konečně se prsty dotknu chladného kovů na zemi. Zvednu jej. Je těžký... Je tak hrozně těžký, ale dělám to, co po mě ten hlas chce.
"Dej ho do těch pout."
Žádá si. Chvěje se.

Pláče? Co se mu stalo?...
Cvakne to. Prudce a krátce. Mým tělem zatím třese zimnice. Nepláču... Myslím. Ale jistý si tím taky nejsem.
"Kurva, Ito... Slyšíš mě?"
Znovu doteky. A já asi znovu pláču. Bolestí, jež týrá mé zubožené tělo. Nechci, aby přišla znovu bolest. Už nechci!
Odtahuji se. Plazím se z jeho dosahu, ale je rychlejší. I když je jeho tělo pokryté modřinami. Nebo jsou to cucfleky? - Nevím. Nepamatuju si to.
Zvedá mě a konečně nalézám svůj ztracený hlas.
"To bolí! Už dost! Už dost! Prosím...!"
Vzpouzím se a křičím, ale ty silné paže mne nepustí. Nesou mne o kus dál. Ocitám se ve vzduchu. Všude je teď bílo. To je bílá rakev, plná vody?
Ječím.
Ječím bolestí, když mne do té vody položí a zmítám sebou, abych se dostal pryč... Ale nejde to. Nedovolí mi to. Po chvilce však bolest ustupuje.
Ty velké a obvykle hrubé ruce drží žíňku a něžně mne otírají... Starají se o mne... Nyní.
"Proč pláčeš?"
Mumlám, s hlavou natočenou k němu.

Pláče bezmocí.
Teď už jsem to chápal...