Nocturnal

Spolubydlící

"Vstávat, vstávaaat! Itooo!"
Satou Keizô, můj současný spolubydlící byl jako lavina, kdykoliv se rozhodl mne budit. Bez ohledu na to, v kolik hodin jsem vlastně přišel domů.

"Nhhhhhmmmm..."

Dostal jsem ze sebe jen, když jsem si přikryl hlavu přikrývkou.
Keizôa to neuspokojilo a já slyšel jeho podrážděný hlas, když pevně chytil mou přikrývku.

"Já ti dám! Vracet se domů pozdě v noci a spát do bůhví kolika!!!"
Se svistnutím ze mne deku stáhl, až odlétla, což mne konečně přinutilo se alespoň posadit a promnout si oči. Se zavrčením jsem se na něj otočil.

"To mě nemůžeš alespoň jednou nechat vyspat?!"
Keizô na mne upíral pohled, jako kdyby jeho výraz docela zamrzl na bodu zděšení. Překvapeně jsem zamrkal s prohlédl jsem jak sebe, tak i okolí postele. Kolem mne neleželo nic podezřelého. Jen Chokerova košile, jež jsem měl uvázanou kolem pasu za rukávy.

"Cojeee?"
Chtěl jsem vědět, zatímco Keizô zvedl prst a se stálé stejně vyděšeným výrazem se na mě díval.

"Víš ty... Víš ty, co máš na sobě?!"
Stále jsem jeho narážky nechápal, tak jsem se začal rozhlížet kolem a hledat důvod jeho rozrušení.

"Huh?"
"To jsou... To jsou..."
"...?"
"Cucfleky?!?"

Keizô si založil ruce na hrudi, jako nakvašený starostlivý rodič, jež právě přistihl nezdárného syna při kouření.

"Ehm... No... Jo?"
"Tys tu někoho měl?! Kde jsi byl včera v noci! A s kým?!"

Jeho pohled se z obyčejného změnil na vražedný... Jako kdyby mu do toho něco mohlo být.

"Nikoho jsem tu neměl... Fakt."
"Musí být bohatá, když ti kupuje... Tohle!"
Trhl košilí.

*Jo... Jasně... BohaTÁ.*
Čelo mi polil pot z nervozity.
"A i kdybych někoho tam venku měl, proč by to měl být tvůj problém?!"

Vyjel jsem na něj a zvedl jsem se z postele. Namísto odpovědi jsem si sebral peřinu a demonstrativně jsem jí zahodil na postel, načež jsem si odfrkl.

"Jsme spolubydlící. Taky se nestarám, s kým se zahazuješ."

Zabořil jsem mu prst do hrudi.
Satou byl o dobrou hlavu vyšší než já. Tmavé delší vlasy a brýle mu dodávaly vzhled slabého knihomola, ale já velice dobře věděl, že to se mu ani trošku nepodobá.
Namísto odpovědi jen dlaní odstrčil můj prst a když neměl co říct, trochu nakvašeně odkráčel.

*Co má on zase za problém...?? O tomhle vědět Choker...*

Ušklíbl jsem se, načež jsem si zhluboka povzdechl. Promnul jsem si krk, načež jsem ze sebe odvázal mikinu a pohlédl jsem na sebe do zrcadla. K zulíbání.

Modré vlasy rozčepýřené, krk jedna modřinka vedle druhé a k tomu Chokerova košile, do které bych se nejspíš vešel dvakrát...
Nádech, výdech...

Vzpomínka včerejší noci mi připomněla, jak tohle vlastně celé začalo...

Vstoupit do mafie... Dostat partnera... Choker byl u Hira velmi dobře zapsaný. I když jejich vztah byl hůř, než pracovní. Choker byl Hirův mladší bratr. Mladší bratr vůdce mafie... Takže méně povinností, více strachu a nezkrotný duch. Ačkoliv kdo ví, jestli jsem si Chokera vybral dobře... I když... On si mnohem spíš vybral mě. Jako kdybych mohl být nějak výjimečný...

"Ito!... Snídaně!"

Zopakoval Keizô když mi Klepl prsty na dveře a znovu zmizel, jakoby nic... Cožpak ho to nějak vzalo?