Summer with My Love

-1-

„A kde budu bydlet?" ptám se mamky, která právě řídí auto po cestě na farmu. „Vše se včas dozvíš a neměj obavy, do kravína by tě nedali..." odpoví mi s ironií v hlase. „Haha... fakt vtipný" podotknu. „A jak si myslíš že to tam tu dobu zvládnu?! Sama přeci víš, že nesnáším práci u zvířat" rozzlobím jsem se. „Sofie, je ti šestnáct a nikdy jsi nebyla na více, jak třídenním pobytu. Nejsi malé dítě, aby jsi se tam bála jet!" usadí mě. „Ale–" přeruší mě mamka. „Tak a dost. Za chvíli tam budeme a tímhle protestováním jenom ztrácíš čas!" ukončí debatu a já vím, že už jsou moje protesty opravdu k ničemu, a tak si nasadím sluchátka do uší a pustím nový hit od Eda Sheerana. Na chvíli zavírám oči a otevírám je, až když slyším zvuk zabouchnutých dveří od auta a vidím odcházet mamku. „Kam jdeš?" vyjeknu možná až moc vylekaně. „Najít Petera. Ty tu zatím počkej, já se za chvíli vrátím." uklidní mě mamka. Možná je to opravdu dětinské se v šestnácti letech bát být sama na delším pobytu, ale já se od tátovi smrti pokaždé po tom, co mamka odejde bojím, že už se mi nevrátí. Tak, jako táta.

Táta umřel když mi bylo osm, ale pořád si tu strašnou bolest pamatuji. Bylo to jako obrovský hurikán v mé hlavě, který zničil vše, co jsem měla ráda. Mamka mi tvrdila, když byl na tom táta tak špatně, že musel do nemocnice, že jel na očistný pobyt. A já jí věřila. Byla jsem malá a také přesvědčená, že rodiče vám nikdy nelžou. Často jsem se ráno budila bez mamky, která mi opět lhala a tvrdila, že musí brzy do práce, přitom si s tátou užívala poslední chvilky jeho života. A potom to přišlo. Po všech výmluvách mi musela říci pravdu.

V noci u nás zazvonil telefon a já se vzbudila. Poslouchala jsem mamku, která ho zvedla a po chvíli mlčení se zhroutila na zem a začala hrozně plakat. Přispěchala jsem k ní a ona mi řekla větu, která mi změnila celý život. „Táta umřel, Sofie." Chvíli mi trvalo, než jsem tu větu vstřebala a potom jsem začala bojovat s osudem. „Ale to přeci není možné! Říkala jsi mi přeci, že se brzy uzdraví a bude vše jako dřív!" vztekala jsem se. „Táta byl poslední měsíc v nemocnici na jednotce intenzivní peče. Nebyl na žádném očistném pobytu. Nádor se mu rozšířil do mozku a s tím už nešlo nic dělat." řekla bezmocně mamka. „ Proč si mi to neřekla? Já bych třeba něco vymyslela!" naštvaně jsem zakřičela. „A kdyby ne... prostě bych byla s ním a rozloučila se." Poznamenala jsem tím nejvyčerpanějším hlasem. „Promiň Sofie. Ze začátku to opravdu vypadalo, že se uzdraví, ale v poslední době už táta vůbec nevypadal jako ten, kterého jsi znala. Měl tě hrozně rád a nechtěl, aby jsi ho tam viděla bezmocně ležet. Chtěl pro tebe být pořád ten hrdina, který vše zvládne. Bohužel na tohle byl náš hrdina slabý." To už jsme se ale s mamkou jen svalily na podlahu a vzlykaly.

„Ahoj?" vyruší mě z vzpomínání modrooký blonďák, v šedých šortkách a bílém tričku. Je krásně štíhlý a zpod trička mu jsou na rukou vidět vypracované svaly. Zkráceně je to kluk, který se do mě zamilovával v mých snech. „Halo, jsi tam?" zeptá se a přátelsky se mnou zatřese. A mnou projede ta vlna vzrušení, kterou jsem naposledy cítila, když k nám do třídy přišel nový kluk – Lucas, který si ale hned po příchodu sedl do lavice k Lucy, což byla nejhezčí holka ze třídy. Odpoledne už jsem je viděla se líbat pod rozkvetlou jabloní ve školní zahradě. Abych to zkrátila, na kluky mám prostě od jaktěživ smůlu, už svým pomýleným chováním v blízkosti těch, co se mi líbí. „Ty si ze mě děláš srandu že jo?" poznamená, podezřívavě se na mě zahledí a já jsem schopná říci jenom „Ehm...Ahoj já jsem... a přijela jsem-" chci říci, když v tom mě přeruší. „Jo, ty jsi ta, co mi tady má dva týdny pomáhat?" zeptá se a šibalsky se usměje.„Tobě?" vyjeknu možná až moc rychle. „No..." chvilku zaváhá. „Já jsem Caleb a vlastním celou farmu." „Caleb? Máma mi říkala, že farmu vlastní Peter..." zadívám se na něj podezřívavě. „No dobře. Prokoukla jsi mě. Já jsem jeho syn." usměje se. „Na to ti už neskočím..." poznamenám a zadívám se mu do očí. Jsou tak krásné – sytě modré a vidím v nich... Ne tátu mi nikdo nahradit nedokáže! Obzvlášť ne on!

„Ahoj Calebe... jsem ráda, že už jste se se Sofie seznámili." Přeruší naše pohledy mamka. „Já už budu muset jet. Mějte se tu hezky. Sofie, ty máš vše zařízené a občas napiš. Jo a hezky se vyspi! Ahoj!" Dodá a rychle vycouvá s autem na cestu.

To musela zrovna před Calebem říkat hezky se vyspi? Nemusí každý hned vědět že špatně spím, pokud nejsem ve své posteli! „Jo tak ty jsi Sofie..." ozve se blonďák. „A můžeš mi Sofie říct, proč ti teď ve dne tvoje mamka říká aby ses hezky vyspala?" zvědavě se usměje. „Né..." chci si říct v duchu, ale nějakým záhadným způsobem to vyslovím nahlas...