Tojvanlem

June

Žila jsem v divočině se svým mladším bratrem. Naši matku chytili a převezli ji do Tojvanlemu. Otce zabili, když se nás snažil chránit a my s bratrem utekli do divočiny. Žijeme sami něco okolo půl roku, ale nevím, jak dlouho můžeme ještě utíkat než nás kvótové chytí (lovci). Rozšířili své řady a minule jsme jim utekli jen o vlas. Nevím, co by s námi udělali, kdyby nás chytili. Zrovna jsme s Georem (čti Geor ) sbírali ostružiny. Oba jsme je vkládali do svého svázaného trička a namodralá tekutina z ostružin nám je promáčela. 

"Dal bych si borůvky," usměje se na mě devítiletý bráška. Až teď jsem si všimla, jak moc mi připomínal tátu. Hnědé vlnité vlasy a modré oči, přesně jako on.

"Tady nerostou, ale vím o tajném místě, kde ano," mrkla jsem na něj a jeho modré oči se rozzářily zvědavostí.

"A ukážeš mi ho?" Toužebně prosil a kradl ostružiny z trička do úst.

"No já nevím, je to daleko," vkládala jsem další ostružiny do trička a snažila se je nepomačkat.

"Prosím June (džun), prosím," udělal na mě své psí oči, protože věděl, že to jediné na mě platí. Té jeho dětské roztomilosti se nedalo odolat.

"No dobře, ale až zítra," ujistila jsem ho a pozorovala jeho radost. Byl tak malý a nevinný a nemusel nic řešit, to já nás musela oba držet při životě, ale dala bych cokoliv, aby můj bráška přežil i kdyby mě to mělo stát život. Usoudila jsem, že už se do mého trička víc nevlezle a když jsem nakoukla ke Georovi byl na tom stejně. Ostružiny byly plné po okraj a šťáva stékala po kapkách na trávu.

Donesli jsme ostružiny do úkrytu a převlekli si namodralé trička. "Pomůžeš mi je vyprat?" nabídla jsem mu. On jen pokrčil rameny a přikývl. Popadla jsem trička a šli jsme k nedaleké řece. Její šum šel slyšet na míle daleko. Cestou jsme zahlédli několik zajíců, ale bohužel jsem si nevzala luk, abych je mohla ulovit. 

Voda se nechala unášet silným proudem a lesní zvěř popíjela vodu, dokud je náš pach nezahnal. Sklonila jsem se k řece a smočila v ní ruku. Voda byla trochu studená a hladila mě po dlani. Geor se také sklonil a začal své tričko máchat přesně jako já. Abych pravdu řekla, moc to nešlo dolů, jenže nic, co by to vypralo jsem po ruce neměla, tak jsem se to snažila aspoň trochu omýt vodou. Po chvíli se část modré barvy dostala z trička a já usoudila, že to stačí. Pomohla jsem bratrovi tričko zbavit přebytečné vody a vrátili jsme se zpět do úkrytu. Postavili jsme ho z několika málo dřeva a opřely  je o kmen vysoké stromu, což nám poskytlo střechu před deštěm.

Trička jsem pověsila přes  strom a nachystala ohniště. Byl čas na oběd. Táta mě naučil jak, rozdělat oheň. Pamatuji si to přesně. 

"Tyto dva kameny, dobře si je prohlédni, ti pomohou rozdělat oheň," táta mi ukazoval dva větší bílé kameny a nechal mě je ohmatat. Byly na povrchu docela hladké.

"Dříve bys tyto kameny hledala těžko, ale teď je najdeš téměř všude. Uchopíš je takhle a budeš je třít dokud nezachytíš jiskru a zažehneš kousky suchého listí, zkus si to," podal mi dva kameny a já je třela, ale moc mi to nešlo. Po chvíli jsem však spatřila malinkou jiskřičku, ale stále se mi nepodařilo zapálit suché listí. Táta se zasmál a dal mi pusu na čelo.

"To nic zlatíčko, uvidíš, že si to brzo osvojíš."

Zatřásla jsem hlavou nad tokem vzpomínek a jiskra, která vyšlehla z dvou kamenů zapálila suché listí. To jsem položila pod dřevo a počkala až je oheň pohltí.

Po chvíli oheň bičoval vzduch všude okolo a my se s bratrem ohřívali. Ani v létě nepanovalo takové teplo jako kdysi. Nejvyšší teplota se tu pohybovala okolo 20 °C, ale v zimě teploty padaly rapidně dolů, kdy jsme měli co dělat, abychom neumrzli. S bratrem jsme si opekli zvěř, kterou jsem ráno chytila a vzpomínali na to, co jsme prožili s rodiči. Rádi jsme na ně vzpomínali, abychom nikdy nezapomněli kdo byli a jak vypadali. Matka patřila mezi ty plodné a utekla s otcem z Tojvanlemu. Otec tam kdysi dělal pomocníka, ale zamiloval se do mé matky a spolu utekli a měli nás dva. Podařilo se nám před nimi utíkat dlouho, dokud je nechytili. Pravděpodobně už vědí, že porodila a hledají nás, poněvadž otec měl dobré geny a matka taktéž, takže bylo dost možné, že pokud by měla dceru, mohla by být taky plodná a o to víc se nás snažili najít. Vždy jsem utekli jen o vlas, ale nevím, jak dlouho ještě zvládneme utíkat. Není to jednoduché.

Zvěřina byla moc dobrá. Spořádali jsme toho opravdu hodně a pak si na chvíli lehli pod přístřešek. "Chybí mi máma i táta," přitulil se ke mně Geor. Pohladila jsem ho po vlasech a dala mu pusu. "Mě taky."

"Myslíš, že mámu ještě někdy uvidíme?" zkoumal mé oči a snažil se v nich něco vyčíst. Uhnula jsem pohledem, protože jsem nevěděla, co mu mám říct.

"To nevím bráško, ale neboj se, určitě je naživu, je pro ně moc důležitá." Usměju se na něj a společně pozorujeme mraky a říkáme si, co nám který připomíná.

"To vypadá jako zajíc," ukazuje bratr na nadýchaný obláček, který pluje po nebi.

"Já myslím, že je to spíš kočka," bratr se zasměje.

"Kočka?"

"Ano podívej, tamhle má ocas," pozorovali jsme bedlivě další mraky, když jsem uslyšela nějaký zvuk. Ihned jsem si klekla a snažila se přijít na to, odkud přichází. Uslyšela jsem štěkot psů. Byli to oni, kvótové a asi nás našli. Popadla jsem bratra a batoh a ihned jsem s ním vyběhla z našeho úkrytu. Psí štěkot se rychle přibližoval a my mu tak pomalu utíkali. Zakopla jsem. Ostrá bolest se rozléhala v mém koleni a já si všimla ostrého kamene, na který jsem spadla. Geor mi pomohl vstát, ale strašně to bolelo. Vyhrnula jsem si šaty a zjistila, že mám dost poraněné koleno, jenže nebyl čas. Krev volně stékala a já se cítila slabá. Uškubla jsem kus trička a ránu rychle ovázala. Byli jsme ještě pomalejší než před tím a psí štěkot byl nablízku. Klopýtala jsem každým krokem a krev mi stékala po kotníku.

"Tamhle jsou!" řekl hluboký mužský hlas. Nemohla jsem jít dál a musela jsem udělat těžké rozhodnutí. Sundala jsem si batoh a dala ho Georovi.

"Nemůžu jít dál, jsem moc pomalá, ale ty se zachraň. Nevím, co by s tebou udělali. Utíkej dál a snaž se najít další uprchlíky."

"Ne, já tě neopustím," objal mě bratr a začal plakat. Vzala jsem jeho tvář do dlaní.

"Musíš utéct, běž, udělej to pro mě ano? Pak si tě najdu." 

"Slibuješ?"

"Slibuji," právě jsem mu dala můj slib o kterém jsem nevěděla, jestli ho dokážu splnit. Stále plakal, ale přikývl a začal utíkat. Já ležela na místě a třela si poraněné koleno. Už byli tady, jen pár metrů ode mě. Skupina sedmi kvótů a každý měl u nohou svého psa. Byli oblečeni v typickém vojenském oblečení. Několik odstínu zelené lemovalo jejich kalhoty i vršek. Jeden z nich měl s sebou černý kufřík.

Ihned mě spatřili a začali utíkat ke mně. Snažila jsem se vstát, ale pokaždé jsem tvrdě dopadla na zem. Jeden z nich se ke mně dostal nejdřív. Spatřila jsem jeho oholenou tvář. Jeho temně hnědé oči mě pozorovaly a jeho ruce mě přilepily k zemi. Z kapsy vytáhl nějakou bílou tyč na níž bylo připevněné sklíčko a přiložil mi ho k obličeji. Vyšlehl z něho blesk a trochu mě oslepil. Zbytek mužů též dorazilo. Slyšela jsem je.

"Je to ona," řekl mužský hlas a stále mě držel při zemi. Další z nich se sklonil a zkontroloval mi koleno. Sykla jsem bolestí. 

"Neboj se, všechno bude dobré," řekl nejněžnější příjemný hlas a já ucítila něco ostrého na krku. Nějaká studená tekutina mi začala proudit v tepně a já začala vidět rozmazané obrysy, které se proměnily v tmu.

Tak tohle je můj další příběh a chci mu věnovat veškerou svou pozornost a konečně nějaký příběh dopsat do konce :D