Tojvanlem

Něco za něco

V našem rozvrhu stálo, abychom nakoupily potřebné věci ve městě a to byla má příležitost vidět detailně celý prostor této lékařské organizace. Měla jsem dobrou paměť, takže jsem se nebála, že bych si něco nezapamatovala. Linda se stavila do kuchyně pro lístek s nákupem a já čekala přede dveřmi i s berlemi, které mi vypůjčila. Dveře od kuchyně se otevřely a Linda oblečena v bílých šatech s modrým pláštěm a prázdným proutěným košíkem vyšla ze dveří. Na její bledé tváři nejvíce vynikaly úzké růžové rty a zelené oči. Zlaté vlasy měla spletené do copu a ten se jí houpal ze strany na stranu.

Podala mi modrý plášť a pomohla mi si ho obléct. "Proč ho musím mít?" nelíbil se mi pocit, že musím být nějak barevně označená jako nějaká kráva.

"Aby strážci i lidi okolo věděli, kdo jsi," usmála se, ale já se mračila.

"Jdeme?" zeptala se a já přitakala. Pomocí berlí  jsem za ní pomalu klopýtala a snažila se držet tempo. Vyšly jsme z hlavní budovy a procházely zahradou. Nenápadně jsem se rozhlížela a snažila se zachytit každý detail. Strážci byli rozmístěny asi každých deset metrů podél zdi a nahoře na vrcholu opevnění byly připevněny kamery nějakých každých patnáct metrů včetně dalších přístrojů o kterých jsem nevěděla, k čemu slouží.

Zahrada byla plná květin a já si užívala slunce na mé bledé kůži. Muži oděny v zeleném se starali o zahradu a věnovali nám zvědavé pohledy. Všimla jsem si pohrdavého pohledu Lindy směřující k jednomu mladému muži starající se o růže. Měl hnědé vlasy a čerstvě oholenou tvář. Jeho tmavé oči ukrývaly něco tajemného. Tvářil se docela povýšeně a majetnicky, že jsem byla zvědavá, co mezi těma dvěma je. Když jsme byly dostatečně vzdálené dohnala jsem Lindu, abych byla těsně vedle ní a zeptala se.

"Kdo to byl?" všimla jsem si Lindiného vyděšeného výrazu.

"Kdo?" věděla moc dobře o kom se bavím, ale zřejmě se o tom styděla mluvit, ale i tak jsem to chtěla vědět.

"Ten muž se kterým jste si vyměnily pohledy. Nejsem slepá. Tak kdo to je?"

Linda se trochu zatřásla a sklopila oči.

"Jo ten," odkašlala si. "To je můj partner," řekla tiše.

"Kdo?" vyhrkla jsem na ní plná zvědavosti. Dostali jsme se k pavilonu B a Linda ukázala průkazku strážci. Vešly jsme do velké poloprázdné budovy s pustými zdi a bílou podlahou. Tady žili muži a neplodné ženy. Vevnitř to nebylo nějak hlídané, teda až na pár kamer, kterých jsem si všimla.

"Copak jsi o tom nikdy neslyšela?" házela jsem po ní nechápavé pohledy.

"A o čem?"

"No přeci o partnerech. Každý obřad s nimi spíme," málem jsem se zadusila, když to řekla a zastavila jsem se. "Cože s nimi děláte?" Ve tváři jsem měla znechucení.

"Cožpak ti to nikdo neřekl? Jak asi myslíš, že se dělají děti?" myslela jsem, že si dělá srandu, ale její výraz říkal, že to myslí vážně.

"Myslela jsem, že nějak uměle, jako kdysi," znova jsme se daly do chůze. Belhala jsem se vedle ní a stačila se držet krok.

"Zjistili, že takhle to vůbec nefunguje. Děti se při umělém oplodnění špatně vyvíjely, tak se přešlo k přirozenému způsobu." Kývala jsem hlavou s otevřenou pusou, zatímco jsme došly k dalším dveřím a nacházely se na okraji města. Před námi bylo velké množství trhů s nejrůznějším zboží a hemžilo se to tady lidmi. Ženy byly oděny v červených šatech dlouhé až po paty a muži v modrých kalhotách a košilích. Nakupovali nebo prodávali zboží či jenom tak postávali u stánků a vybírali si suroviny. Chtěla jsem o těch věcech, které jsme s Lindou probíraly, zjistit víc, ale musela jsem počkat až půjdeme pryč z města, přece jenom tady by to nebylo vhodné se o tom bavit.