Fotoalbum

Sandra se posadila. Po celém dni usilovného zahradničení tu byl konečně odpočinek. 

S hrnkem horkého čaje a s talířkem pečlivě naaranžovaných sušenek se zabořila hluboko do pohodlného křesla. 

Její vlasy už byly protkané stříbrnými potůčky, ale její zářivé modré oči vypovídaly o energičnosti a flexibilitě této drobné ženy. 

Upila z hrníčku a opatrně vyprostila jednu sušenku ze zajetí ostatních pochutin na talířku. 

Chvíli tiše naslouchala zvukům svého obydlí. Její dům tu stál po mnoho let. Zažil všechny její radosti, ale i pár vzlyků po ranách utržených osudem. 

Dojedla, dopila a z tajné zásuvky nočního stolku vyndala zaprášenou knihu. 

Nebyla to obyčejná kniha, byla to kniha vzpomínek -fotoalbum. Sandra jemně setřela prach z těžkých kožených desek a pod ním objevila již dlouho neviděný nápis:  ,,Sandra Dobrovská, fotoalbum"

Třesoucíma rukama otočila první stránku. Malé batole se zářivě modrýma očima jakoby pod jejím pohledem ožilo a prvními váhavými krůčky doťapalo k rozevřené náruči. 

O několik stránek dál byl vidět menší rozdíl - z batolete byla holčička předškolního věku. Holčička hrající si na zahradě, houpající se holčička, holčička s rodiči a nakonec rozzářená holčička s obrovskou školní brašnou na zádech. 

Holčička na prvních prázdninách. Tunisko, zavzpomínala Sandra. 

Holčička se z fotek pomalu vytrácela, měnila se ve slečnu, jež jí ukradla modré oči. Slečna před budovou gymnázia, slečna v obchodním domě s kamarádkami, slečna v divadle... 

Nic, jen ticho. A tlukot velkých kukaček které udávaly rytmus hudby domu. Sandra sebou trhla. Usnula, nebo to bylo jen dlouhé mrknutí? Nevěděla.

Pomalu se prokousávala listy alba. Slečna s přítelem, slečna ve svatebním. 

Slečnu někdo vymazal, na jejím místě se objevila žena. Žena s prvním miminkem, žena s rodinou v parku, žena a malý chlapec s modrýma očima. 

Žena s manželem na porodním sále. Žena s manželem, chlapcem a malým miminkem-holčičkou. 

Sandra hltala vzpomínky, jednu za druhou. Pohledem objímala své děti a manžela. Štěstí se poklidně unavilo. 

Žena zestárla, stala se z ní postarší dáma. Dáma se svým pánem, dáma s pánem a dětmi, dáma s pánem, dětmi a jejich dětmi. 

A Sandra. Sandra v černém. Sandra objímající čtvrté vnouče. Sandra u hrobu svého manžela. 

Začala tiše plakat. Stále jí scházel, vždyť se stali jedním tělem. 

Sandra s rodinou a Sandra na zahradě. 

Počkat, uvědomila si Sandra, na té fotografii jsem stejně oblečená, jako tady. Na zahradě také okopávám stejné rostliny. Fotografie ze dneška? Jen náhoda, pomyslela si...

Svět se zatočil. Zvedl Sandru do vzduchu a ve velkých kruzích ji nesl lesem vzpomínek... Otevřela oči. Byla na zahradě, ale svět viděla jakoby přes igelitovou folii. Jako přes folii fotoalba, která braní nezbedným vzpomínkám v útěku. 

Vzhlédla. Vysoko nad ní se tyčila sedmiletá holčička s knihou v ruce. 

Holčička měla zářivě modré oči, ale hnědé vlasy. Zvědavým pohledem si prohlížela obrázky z babiččina mládí. Poslední fotka. 

Sandra se na holčičku měkce usmála. Dívenka pohladila zkrabacenou folii aby na fotografii lépe viděla. 

Jejich oči se střetly. 

,,Mám tě ráda, babičko," zašeptala dívenka a vlepila do alba poslední fotku. 

Náhrobek se jmény Sandra a Daniel Dobrovský.

Babička na fotce naposledy polaskala vnučku vřelým pohledem a album se pomalu zavřelo. 

Tma. 

Sandra se stala vzpomínkou.