Sklep.

~2~

  S cvaknutím mnou projede vlna strachu. Jsem tu sama. Po tmě. Kolem mě je ubíjející ticho. Okolo může být cokoliv a já tu jsem zamčená. Přesunu se ke dveřím a co nejrychleji na ně zabuším veškerou silou. ,,Pusť mě" zaječím, ale on už byl pryč.

Nádech.... . Nádech? Ten nebyl můj. Záda se mi na dveře přisály jako magnetickou silou a oči se podobnou rychlostí také zavřely.

Další nádech. Hlasitější, než ten minulý. Zvuk dýchání se přibližoval, ale kroky žádné. Mé líce pocítily studený nával vzduchu. Dech měl až mrtvolný zápach a byl ledovější než čerstvě napadlý sníh.

Ta chvíle. Ta mrazivá chvíle. Po mém hrdle cosi přejelo. Žádná část mého těla nechtěla spolupracovat. Strachem bylo ochrnuté. Ani oční víčka se od se od sebe ani nehnuly. Dokázala jsem jen čekat.

Nevím jak, ale má ústa se dokázala pootevřít. Samozřejmě z nich nevyšla ani hláska, ale objevila se širší otvor pro mé dýchací cesty, které pracovaly tak rychle, že se sotva udržely v mém malém hrudníku. I ostatní smysly začaly vypovídat služby. Do uší se mi hrnula krev a už jsem jen cítila zrychlený tlukot srdce, který byl již cítit v každém kousku těla.

Jediný, kdo pracoval, byl můj čich. Ačkoliv hnilobný zápach čehosi přede mnou předurčoval záhubu všech čichových buněk.

Stisk čehosi na mém krku zvyšoval na intenzitě. Mé krátké nádechy se čím dál tím více zrychlovaly. Skoro z posledních sil ze mě vypadla ubohá prosba.

,,Přestaň" zasýpala jsem. Něčeho končetiny se trochu uvolnily, ale ne natolik, abych mohla vyváznout.

,,Proč?"

Snad na všech částech mé kůže naskočila husí kůže.