Incomplete

+

Tak, jako se noc mísí s dnem, tak, jako oheň mění vodu v páru a voda hasí oheň, tak, jako černá a bílá, takoví jsme byli.

Jiní, ale potřební pro sebe navzájem.

Já, arogantní fracek, který se zamiloval.
Ty, člověk, který jako jeden z mála pochopil život."

Dopověděl jsem a s marným očekáváním se zahleděl do očí reality, reality, která vás srazí na kolena a rozdrtí vaše city na ten nejjemnější prach. Takový byl život, někdy přinášel štěstí a dostatek, což se mohlo v okamžiku, který nikdo pouhým okem nepostřehne a není schopen zaznamenat, mění v bezmoc a smutek.
Skelným pohledem jsem sjel na fotku může, jenž mi dal nový důvod k životu. Ale i on zmizel.

Nezdá se vám, že mezi slepotou a - něco chybí? Teď hned si je přečtěte a trochu zapřemýšlejte

*
*
*

Kapitola desátá

Zase jsi šel do lékárny. Nemám to tam rád, chodil jsi tam pořád pro mně neznámé léky

Nikdy jsi neřekl, na co ti to je a já se o to ani nezajímal.
Nesnáším se za to.

Kdybych se zajímal, nemusel bych tě potom najít mrtvého v tvé vlastní koupelně.

* * *

Podíval jsem se do usměvavého obličeje, jemuž zářil na zešedlé tváři nádherný úsměv. Fotografie nebyla moc stará a hrob také zatím nevykazoval známky stáří, které ho však zanedlouho pohltí.

Joseph M. Smith
29. 8. 1993 - 30. 5. 2017

„Pokud nemáte dokonalý život, udělejte ho dokonalý ostatním. Potom i ten váš bude stát za to, abyste ho žili."

Na uslzené tváři se mi samy od sebe zvedly koutky, které se nahoru nepohnuly už hodně dlouho. To byl celý on, vždy miloval všechny a všechno. Když dal svojí zmrzlinu brečícímu dítěti, vzal ho za ruku a šli jsme hledat maminku... Nebo, když našel zfetovaného teenagera v bezvědomí a odvezli jsme ho do nemocnice. Nakonec jsme zjistili, že je mu čtrnáct, vyrostl na ulici a nezná své jméno.

„Hej," z myšlenek mě vyrušil něčí nevrlý hlas „zavíráme, nebo tě tady snad mám zamknout?" Vzhlédl jsem k otrávenému obličeji seschlého starce, jenž se tyčil nademnou, pravděpodobně s opojným pocitem autority nad plačícím vdovcem, kterým jsem vlastně byl. „Vždyť už jdu," zamumlal jsem a zvedl se ze své podřadné pozice. Doprovázen chladným pohledem toho arogantního stvoření jsem se, pln černých myšlenek, vydal ven, ze hřbitova.

Bylo velmi pozdě, ale přeci jen se z obzoru objevovaly světelné sloupy a halily okolní svět do příjemné oranžové. Co nevidět jsem stanul před dveřmi našeho bytu. Odemkl jsem a vstoupil do setmělé předsíně, kterou dříve zdobily desítky, ne-li stovky, většinou společných fotek. Teď tam však byly jen bílé, prázdné stěny.

Vyzul jsem se ze svých neznačkových a laciných tenisek, které byly ušpiněné od hlíny na hřbitově, a vydal jsem se po schodech nahoru do ložnice. Stanul jsme před dveřmi do oné místnosti, která pro mě znamenala tolik.

„Wille!"
„Neutečeš mi, Juss... Kde jsi?"
„Hledej!" zasmál se dětským, zvonivým smíchem. Prohledal jsem všechny pokoje, kuchyň, obývák a zrovna jsem se chystal do koupelny, když jsem z naší ložnice uslyšel jemný smích. Potichu jsem se připlížil ke dveřím a otevřel je. Ze skříně na mě koukal překvapený černovlásek. „Tak tady jsi," zasmál jsem se a objal ho. To jsem ovšem nečekal, že mě začne lechtat. Jsem od přírody neuvěřitelné lechtivý človek a on to věděl. Se smíchem jsem spadl na postel, zatím co on pořád ležel na mně a pracoval na mých bocích a v podpaží. „Přestaň! Já už..." Využil jsem chvíle, kdy nevěnoval pozornost mému utrpení a přetočil ho pod sebe.

Trošku se to zvrtlo.

Usmál jsem se u vzpomínek na naší první a určitě ne poslední společnou noc. Joseph nebyl až tak nevinný, jak se na první pohled zdál. Rozhlédl jsem se po ložnici, která byla stejně jako chodba zbavena všech fotek. Vykašlal jsem se na všechno a padl do postele. Při objímání polštáře se mi pod ruhu nachomýtl nějaký papír. Překvapeně jsem ho vyndal a rozložil. Bylo na něm napsané jednoduché poselství, které mi však vehnalo slzy do očí.

Pomož mi uzdravit svět.
J.

Londýn, 25. 6. 2023

„Můžu?"
„Můžeš."
Přestřihl jsem stužku a za potlesku stovek lidí si přivlastnil mikrofon, který doteď držel můj nejlepší kamarád a spoluzakladatel.

Rozhlédl jsem se po davu a začal mluvit.

„Je mi potěšením uvítat vás všechny u otevření nového domova pro děti a teenagery. Na tomto projektu jsem pracoval šest let spolu se svým kamarádem a chci vám něco sdělit. Pokud najdete jakékoli dítě bez rodiny, nenechávejte ho jen smutně umírat na lavičce. Pokud uvidíte člověka, kterému není dobře, je zraněný, pomožte mu. Právě teď, chyťte kolem ramen, boků, podržte za ruku člověka po vaší levici a pravici. Udělejte to, hned teď, všichni! Tak je to dobře. A teď oboum lidem řekněte, že je máte rádi, že jsou úžasní."

S nepopsatelnou radostí jsem se díval, jak se naprosto cizí lidé objímají, třesou si rukou a radostně se smějí. Tohle byl můj život, sem jsem patřil, tohle jsem byl já.

„Děkuju, Josephe."

Tak. Děkuji všem, kteří tohle četli. Beru to jako rozjezd do mé "spisovatelské" kariéry a budu ráda, když se mrknet i na další práce, které se na mém profilu určitě objeví.*

Ještě bych dodala, že tuhle povídku mám vážně ráda, i když mi přojde taková nepropracovaná a občas nedává smysl :d

Jen otázka... Nepřipomíná vám postava Josepha někoho?

____
*Leden 2019 edit
Na profilu se již nic neobjeví (:d), v rozhovorech je však odkaz na jiný účet s dalším dílem.