I'm Nothing

Prolog

Pomalu jsem se začala probírat z ebenové tmy. Zkusila jsem se pohnout, ale nemohla jsem hýbat končetinami. Pocítila jsem kolem zápěstí a kotníků chladný kov, který znemožňoval můj pohyb.

'Kde to jsem?' Tahle otázka mi běhala v myšlenkách, ale stále jsem se neopovážila otevřít oči.

Cítila jsem, jak se mi po levé ruce plazilo něco slizkého, rychle jsem otevřela své zelené oči a koukla se na mou ruku. Všude byla tma. Černo-černá tma. Nic jsem neviděla.

Slyšela jsem vrznout těžké dveře. Přestala jsem se zajímat o plazící se věc na mé ruce a snažila se najít aspoň paprsek světla. Pořád jsem nic neviděla, takže jsem byla jako přivázaný slepec.

„Ahoj Viktorie, jak vidím, tak jsi se probrala," začal na mě mluvit mužský melodický hlas a mně začalo být líto, že nevidím jeho majitele.

„Kdo-kdo jste?" Vykoktala jsem ze sebe nervózně. Svaly se mi stahovaly úzkostí a bezmocí. Na své tváři jsem ucítila mokré cesty od mých slz, které se pomalu snášely na zem.

„Já?" Ozvalo se povýšené uchechtnutí.

„Já jsem Nic."