Cesta za sebepoznáním

1.

Vím, že tato fráze je mezi mnohými příběhy již klišé, nicméně ano...jsem jen obyčejná holka, která vám nyní chce sdělit svůj příběh.
Jsem v druháku na střední a právě začíná druhé pololetí. Mé jméno je Terry a nutno říci, že první pololetí bylo velmi zajímavé, alespoň pro mě tedy. Povinné taneční přinesly do mého života spoustu nových známostí, včetně nového kluka. Nikdy jsem nebyla příliš společenský typ, a proto tento kluk - Ben, je mým úplně první přítelem v životě. Užívám si každou chvíli s ním a asi bych i mohla říci, že jsem se do něj zamilovala. Znáte to, první láska. Myslím - a to už teď říkám s odstupem - že jsem tenkrát byla opravdu bláhová.

Ráno mi jako obvykle zazvoní budík. Vstanu z mé velké dřevěné postele, celý můj pokoj je poměrně přírodní, mám to takhle ráda, líbí se mi jednoduché věci, nic přehnaného. Následuje má každodenní rutina, učešu si své světle hnědé vlasy a hodím na sebe klasické kousky oblečení jako třeba jednoduché triko a džíny. Se vzhledem si starosti nedělám a tuny make-upu jsou příliš drahou záležitostí, lepší to stejně nebude. Jdu do školy, jako normálně pěšky, se svou nejlepší kamarádkou Lenou. Je vyšší než já, má velmi podobnou barvu vlasů, ale celkově vypadají vždycky zdravější a i naše zájmy se dosti liší. Je velmi sportovní typ, může sníst cokoliv a nikdy nepřibere a také se zajímá o módu. Je prostě taková sexbomba, za kterou se kluci otáčejí a na rozdíl ode mě je taky extrovert. Známe se už od mala a myslím, že za celou tu dobu se nám ještě nikdy nestalo, že bychom si neměly co říct. Probíráme klasické věci, co se nám událo v životě za poslední dny a podobné. Když vejdu do posmutnělé žluté třídy, čeká mě tam spousta mých dalších přátel. Většina jsou holky, s kluky jsem nikdy neměla nejlepší vztahy, tím však nechci říct, že by se mi nějak protivili, prostě jen nikdy nebyla společná řeč. Vždy, když toto píšu, vzpomenu si na Bena. Byl jiný, s ním to bylo zkrátka vždycky jiné. Rozuměli jsme si od první chvíle a díky jeho ukecanosti nebyla nikdy nuda. Nemusel mě ani svádět moc dlouho, jen málokdo by se nezamiloval do jeho havraních vlasů a sportovní postavy.

Sedím v předposlední lavici uprostřed s Elis, holka se kterou jsem byla snad nejlepší kamarádka, ale od té doby, co na mě začala příliš tlačit - nutit mě do společných víkendů a doprovázení na různé akce - jsem se odtáhla. Nemluvíme spolu teď už vůbec, bere to jakou velkou křivdu a já ji upřímně chápu. Jsem nespolečenský typ a to se nejspíš nikdy nezmění. Myslím ale, že už to pochopila, jen prostě ani jedna z nás se nemá k tomu, aby začala konverzaci jako první a popravdě, nejsem nijak nešťastná z toho, že spolu nemluvíme.
A už začíná hodina, začíná další den a pomalu ale jistě se ubíráme k tomu momentu. Momentu, který mi navždy změnil život...