All I Ever Wanted [Harry]

Byl krásný červnový den. Sluníčko příjemně hřálo a já měl dnes spoustu volného času a dobrou náladu, tak jsem si řekl, že vyrazím ven. Hodil jsem na sebe džíny, modré tričko a obul si bílé tenisky. Ze stolu jsem popadl foťák a vydal se na malou procházku po okolí.

Bydlel jsem v luxusní čtvrti L. A. poblíž Hollywoodu, jelikož má matka, Caroline Collinsová, je slavná herečka a můj otec, Matthew Styles, úspěšný a vážený filmový producent. Žil jsem si život v luxusu už od malička, ale abych pravdu řekl, nijak jsem k takovému životu nepřilnul.

Měl jsem rád obyčejné věci. Třeba sedávat nahoře na kopci a koukat, jak pomalu zapadající slunce zalévá město svými oranžovými paprsky, místo toho, abych se promenádoval někde po červeném koberci po boku rodičů a nechával jeden blesk za druhým oslňovat mé oči. Tohle jsem upřímně nesnášel a naopak jsem miloval stát na druhé straně fotoaparátu a zachycovat vzácné momenty, které mi život ukázal.

Rodiče snili o tom, že půjdu v jejich šlépějích, takže jsem už od dětství účinkoval ve filmech, chodil na hodiny herectví, tance, zpěvu, prostě čehokoliv, co je zrovna napadlo a chtěli se utvrdit v tom, že to jejich jediný synáček zvládne. Všechno mi vždycky šlo, takže rodiče byli spokojení, že mají multitalentované dítě, ale problém byl v tom, že mě nic z toho nebavilo. Vše totiž zahrnovalo - mnou nechtěnou – popularitu! Ale kvůli rodičům jsem všechny ty věci podstupoval a oni mi za to dovolovali si ve volném čase dělat to, co jsem chtěl já.

A já chtěl fotit! Strašně mě to bavilo, takže jsem velkou spoustu času trávil poflakováním se v kopcích nebo jen tak po městě a fotil jsem všechno, co mě zaujalo. Fotil jsem krajinu, lidi, věci, prostě všechno, co si zasloužilo být zvěčněno už napořád. A dnes tomu nebylo jinak.

Začal jsem procházkou po naší čtvrti, která byla umístěna v kopcích na úplném okraji města. Byla zde jedna luxusní vila vedle druhé, ale zachovávaly si mezi sebou dostatečný prostor pro to, aby si člověk nepřipadal stísněně a příroda mohla dýchat. A i když by mi stačilo něco mnohem skromnějšího, tak i přesto jsem to tu miloval. Všude bylo krásně čisto a upraveno, tráva byla zelená, nebe modré a dole se rozprostíralo jedno z nejúžasnějších měst na světě. Nešlo to tu nemilovat.

Moje putování skončilo až úplně dole, na našem skromném náměstí, které bylo ještě dosti velký kus vzdálené od samotného centra té betonové džungle, která si nechávala říkat Město Andělů. Procházel jsem kolem krámků, restaurací, kavárniček a fotil náhodné obrázky lidí nebo míst, která už jsem měl stejně vyfocená tak stokrát jinak.

Už jsem se chtěl vrátit domů, když v tom mé oči zaregistrovali na protější ulici kluka, tak metr sedmdesát, hnědá precizně nagelovaná hříva na hlavě, oči zakryté černými slunečními brýlemi a oblečený byl v tom nejznačkovějším oblečení. Černé džíny, bílá košile rozepnutá do půlky hrudi a na tom černá kožená bundička.

Dwayne, napověděl mi mozek. Namyšlený přítel mé nejlepší kamarádky. Kamarádky, která určitě nebyla tou blondýnkou po jeho boku a blondýnka zase rozhodně nevypadala jako jeho „jen“ kamarádka. Ten způsob, jakým jí strkal jazyk až žaludku, ten tomu rozhodně nenasvědčoval. Tušil jsem to už od začátku, že to bude grázl, ale Kimmy z něj byla tak nadšená, že jsem neměl to srdce jí ho vymlouvat.

Ostatně, ten den, kdy mi ho Kim představila, si pamatuji, jakoby to bylo včera, i když dnes už to bude skoro rok. Ten den jsem prováděl podobný rituál jako ten dnešní, ale na focení jsem neměl náladu. Hlavu jsem měl zaplavenou myšlenkami na ni. Viděl jsem před sebou její pronikavě modré oči, její nádherný úsměv, všude kolem slyšel její zvonivý smích…bylo to hrozné, ale zároveň dokonalé.