Pražské slumy

Kulhal jsem ulicí se skloněnou hlavou a přemáhal jsem křeče. Pokud brzo něco nesním, bude to můj konec, ale ve dvanácti letech kluk málokdy něco vyžebrá a k žádné vývařovně se nemohu dostat, dokud mne nepřijme některý z gangů. S Kulhavcem se ovšem nikdo bavit nebude. V tom mne do nosu uhodil pach rozkládajících se odpadků. Překulhal jsem kolem uličky, když mne najednou napadlo. Počkat... Rozkládaj se. Jsou organický. Třeba to půjde jíst. Prudce zatočím do vedlejší uličky a rychle kráčím ke kontejnerům, které jsou zjevným původcem pachu. Chvíli napjatě dýchám, abych se uklidnil z toho úžasného zážitku. Taková výhra! Neprobranej odpadkáč. Pak prudce otevřu víko. Z popelnice na mne zkoumavě hledí nahé nemluvně ležící na hromadě napůl hnijícího masa. „Gaga?" Tak už ne nemluvně nýbrž mluvně. I když zajímalo by mne nakolik je Gaga exaktní otázkou. „Tak co s tebou provedeme, holčičko?" Když si ji vezmu k sobě tak bych ji mohl za dva tři roky prodávat. Ne, tenhle způsob myšlení by se mamince nelíbil. A to, že už mi k tomu nic říct nemůže, protože je mrtvá na tom nic nemění.

„Ne, ne, ne" Řve na mne jakýsi vnitřní hlas, když se skloním a začnu zvedat mrňouska i maso. „To přece nemůžeš myslet vážně! Vždyť se sotva uživíš ty sám, jak chceš přežít s dalším hladovým krkem"" A je to pravda. Nemám šanci sehnat jídlo pro oba.

Však já něco vymyslím. Šourám se nejrychleji, jak jsem schopen ulicí směrem k území Panterů. Nechápu, kam kápové skupin chodí na takhle debilní jména. Po pár minutách zahnu za roh a už jsem na předělu území Panterů a Pekelných Andělů. Okolo postávající výrostci mne upřeně pozorují a já vím, že je jen otázkou času, než se na mne vrhnou. Jediný důvod proč mne dosud nikdo nepraštil, je ten zbyteček úcty, co tu mám, z doby, kdy jsem se mohl zabývat elektronikou. Tak kulhám ulicí a očima hledám, na koho se obrátím, když najednou uvidím kluka, asi patnáctiletého, obklopeného čtyřmi menšími kluky. To bude asi místní tyran. K území panterů se normálně nepřibližuji, takže neznám jeho jméno, on však, zdá se, o mně slyšel.

„Kulhavče, díky za spravený rádio. Bohužel, po tom výbuchu u Strakovky jsem se ho musel zbavit, fízlové teď jedou po veškerý elektronice u nás, jak Amíci po otrocích."

„Jo už jsem si všiml." Odpovídám a významně si pohladím břicho.

„Ne, nic nedostaneš, nebudu si tady zbytečně živit mrzáka, co je mi k ničemu."

„Já vím, že vděčnost není žádný platidlo. Vymyslel jsem způsob, jak by možná šlo žebrat, potřebuji se ale dostat k centru a nepřijít o všechno co získám."

„Možná. Co zato?"

Hodil jsem mu k nohám tašku s masem. Na tváři mu vyrostl úsměv od ucha k uchu. „To by šlo, odpověděl a co ta cácorka nechceš mi ji taky nechat?"

„To sotva, je součástí plánu."

„Ale no tak, takovýho mrňouse neprodáš."

„Já nemám v úmyslu jí prodat"

„To jsem zvědav co náš veledůležitý Kulhavec vymyslel. No nic těhlech pět z první družiny půjde s tebou."

Úspěšnost panterů přišla, když si důležitosti dětí v okrajových částech Prahy všiml jakýsi jednoruký veterán z války na Ukrajině. Bůh ví, jak se mu povedlo odolat, když se na něj jednou jedna skupinka vrhla, ale vydobyl si takový respekt, že se stal jejich vůdcem. Netrvalo dlouho a tahle skupinka šesti tenkrát ještě desetiletých kluků se začala silně roztahovat a porážela každého, kdo se jim vzepřel, což bylo mimo jiné způsobeno takřka vojenským drilem, který jim Jednoruký dal. Mimo jiné pak rváče dělil podle skoro vojenského systému a tak jsem dostal ochranu čety Jednorukého.