Legenda o Stínu

Noc

Kolik let už uplynulo od chvíle, kdy přišel do tohoto světa. Přestal počítat. Jediné číslo, které si pamatoval, byl počet těch, které zabil. Nevěděl proč, většina těch lidí ho naprosto nezajímala. A jejich smrt o to méně. Většinu z nich ani neznal jménem. Devět set sedmdesát sedm. Králové, lordi, vojáci i obyčejní lidé. V duchu si řekl, že by měl oslavit tisíc, jakmile přijde.

Šel po kamenité cestě, vedoucí do lesa. V lese přespával rád, byl tam klid. A hlavně tam málokdy potkal lidi, což je vždy nesporná výhoda. Zastavil se na hranici hvozdu. Nadechl se, očekávaje tu známou vůni, která ho vždy uklidňovala. Tentokrát ji ale necítil. Vlastně necítil vůbec nic, skoro jakoby tam žádný les ani nebyl. Zamračil se. Slyšel šumět stromy, v dálce potůček, i ptáci si zpívali, jak to je obvyklé. Ale ve vzduchu nebylo vůbec nic. Se smysly nastraženými vyrazil vpřed.

Už prvním krokem mezi stromy se všechno změnilo. Najednou cítil všechno. Tlející listí, mech... A mrtvoly. Spousty a spousty hnijících mrtvol. Znovu se zamračil. Otočil se k odchodu, neměl ani chuť, ani čas zjišťovat, jak rychle se na tomhle místě člověk změní v hromadu kostí a ohnívajícího masa. Jak ale okamžitě pochopil, odchod se odkládal. Stál mezi stromy, hluboko v lese. Nepodivoval se, jak je něco takového možné. Prostě to bylo. Rozhlédl se a uviděl stejnou kamenitou cestu, po které přišel. Každá cesta vede do pasti, proběhlo mu hlavou. Usmál se a vykročil. Měl pasti rád.

Cestou se klidně rozhlížel po okolí. Malebná zátiší domů, zničených a prakticky pohřbených pod stromy, keři a mechem, mrtvá těla prorostlá větvemi. Některé stromy vypadaly jako vánoční stromečky svátečního kanibala. Učebnicový příklad vítězství přírody nad člověkem. Vzhledem k okolnostem si Sgail v hlavě vyměnil výraz příroda, za kletba. Neměl rád magii. „Jak sakra chceš," zabručel a tasil meč. Zavřel oči a přejel dlaní po čepeli, šeptajíc slova v jazyce, který vlastně sám neznal. Každopádně se tak ostří napustilo magií z okolí, a dokázalo tak ublížit čemukoli, co bylo stejnou magií poháněno. Ten trik ho naučil jeden mnich v hlavním městě Dinas Bren, pár dní před tím, než ho upálili za používání zakázaných praktik starého náboženství. Sgail se při té vzpomínce usmál. Záležitosti víry nechápal, a ani se o to nesnažil.

Jakmile dokončil zaříkání, otevřel oči. Ocitl se v naprosté tmě. Les měl nejspíš nějaký svůj obranný mechanismus. Naslepo máchl mečem, a něco zasáhl. Podle známého čvachtavého zvuku to bylo maso. Neozval se však žádný křik, ani vzdech. Usoudil tedy, že zasáhl jen další mrtvé tělo. Nahmatal v batohu křesadlo a pochodeň, kterou u sebe od jisté doby neustále nosil.

Když měl světlo a mohl se rozhlédnout, mihl se v jeho tváři výraz překvapení spojený s jakýmsi pochopením. Ještě aby nezasáhl mrtvolu, nic jiného se v malé místnosti, ve které byl, zasáhnout nedalo. Zamrazilo ho v zátylku.

Otočil se, ale zahlédl jen stín, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. Nemělo smysl mu dál věnovat pozornost, dokud se znovu neobjeví.

Pozorně si prohlédl těla. Byla na první pohled nepoškozená, a překvapivě čerstvá. Vzal meč do ruky s pochodní a vytáhl dýku. Malá pitva by mohla prozradit víc. Při bližším ohledání objevil malý otvor vedle páteře, ve výši ledvin. Všechny vnitřnosti chyběly. Stav tělní dutiny napovídal, že byly nějakým způsobem natráveny v těle objeti a vysáty právě otvorem v zádech. V některých tělech ještě vnitřnosti byly.

„Dost veliký komár," zabručel si pro sebe. Za normálních okolností by se usmál nad vlastním vtipem, ale komáry nesnášel. A hlavně se mu nelíbilo množství čerstvých těl okolo. Ocenil by tak dobrou tichou společnost, došlo mu ale, že je v nějakém hnízdě. A místnost, ve které se právě nacházel, nebylo možné označit jinak než jako spižírnu. Uviděl dveře a rychle se k nim vydal. Doslova přes mrtvoly.