Legenda o Stínu

Zapomenutá

Sgail si otíral z obličeje krev. Čtveřice zlodějíčků viděla spícího jako snadný cíl. Svou neopatrností Sgaila vzbudili a místo útěku se rozhodli bojovat. Tedy až na jednoho, kterému se během boje podařilo utéct. Se Sgailovým mečem. Mrzelo ho to, byla to poslední věc, která mu zbyla z jeho světa. Půl roku chodil po půdě, která mu byla cizí, tráva voněla jinak, hlína voněla jinak, všechno bylo jiné. A hlavně větší. Během té doby se mu podařilo projít jen dvě království. I přesto, že většinu cesty strávil v sedle. Ve svém světě by takhle dokázal přejet celý kontinent tam a zase zpátky. Na tom teď nezáleželo, žil tady a teď.

Sbalil těch pár věcí, které měl a vyrazil znovu na cestu. Chtěl se do zimy dostat k moři. Ve vesnicích, kterými procházel mluvili lidé o ostrovech, kde je každý bohatý jako král. Bohatství mu dřív nic neříkalo, ale tady by se ani nenajedl, kdyby neměl trochu zlata. Naposledy musel prodat koně. Hloupý nápad, ale kdyby ho neprodal, musel by ho sníst. Tolik masa by nespotřeboval ani za týden. A nerad plýtval.

Kolem poledne uviděl dva jezdce, několik stovek metrů před sebou. Rozhodl se raději schovat ve křoví u cesty. Nevyhledával problémy, a jezdci jsou v téhle zemi, jak se už naučil, pro problémy synonymem. Jakmile projeli, chtěl pokračovat v cestě. Po několika krocích zavřel oči. Instinkt mu obvykle našeptával. Dnes skoro křičel, aby se otočil. Udělal to, instinkt ho nikdy nezklamal.

Po pár stech metrech zatočili na východ. Nebylo těžké sledovat stopy, byli oděni v těžké zbroji, stopy byly hluboké. Za kopcem je znovu uviděl.

Stáli se skupinou sedláků ozbrojených kosami a vidlemi. Když přišel blíž, uviděl na kopci další skupinu lidí, tentokrát vojáků. Mizerně vyzbrojených, na pohled nekvalitními zbraněmi.

Přidal do kroku, celý ten obrázek se mu moc nelíbil.

„Vyhrajte a bude vám udělena milost," slyšel říkat jednoho z jezdců. Ten se záhy otočil k odjezdu. Když uviděl Sgaila, změnil směr přímo k němu.

„Co jsi zač?" navalil se na něj bokem koně a namířil mu na krk hrot meče. Sgail se mu podíval přímo do očí.

„Jsem Sgail, a radím ti, dej ten meč pryč." Zabručel. Muž se jen zasmál.

„Posíláš ty lidi na smrt," pronesl Sgail o poznání chladněji. „a to se mi nelíbí."

„Jsou k ní odsouzeni." Odfrkl jezdec.

„Pomůžu jim." Na to se začal jezdec smát. Sgail vyrazil rukama vpřed, a jediným pohybem vyrazil muži meč. Bez dalších slov plácl koně čepelí naplocho přes zadek a krátký okamžik sledoval, jak se i s vyděšeným jezdcem vzdaluje. Otočil se a vyrazil směrem ke skupině odsouzenců.

„Bojovali jste někdy?" zeptal se jich, jakmile dorazil. Muži jen zavrtěli hlavami. Všichni, až na druhého jezdce, který si Sgaila měřil podezřívavým pohledem.

„Co jsi zač?" zeptal se. Sgail obrátil oči v sloup.

„Někdo, kdo vám pomůže přežít." Jezdec naklonil hlavu na stranu. Bylo jasné, že taková odpověď mu nestačí.

„Sgail," dodal nakonec.

„Stín," zasyčel jezdec. Po chvíli našpulil rty, jako by chtěl vyjádřit, že nezáleží, kdo Sgail je. „Jsem lord Haira, momentální odsouzenec z rozkazu krále."

„Čekejte, až seběhnou z kopce," otočil se Sgail zpět k sedlákům, bez zájmu o tituly lorda Hairy. „rozběhnete se proti nim, a na můj povel zastavíte. Utvoříme kruh, zády na sebe."