Incorrect Photo

„Olivie,odjíždíme!“ Zakřičela na mě má matka z předsíně. Zavřela jsem oči a naposledy jsem vdechla vůni mého pokoje, který vždycky voněl po vanilce a mísila se v něm i dávka venkovského, čerstvého vzduchu.

Otevřela jsem oči, naposledy se rozhlédla po prázdném pokoji,lehce se pousmála a zaklapla bílé dveře.

Seběhla jsem dolů po schodech, sebrala jsem svojí poslední krabici,kterou jsem si sem položila a namířila si to k autu.

„Miláčku, jsi připravená?“ Zeptala se mě matka a při tom se zezadu dotkla mého ramena, což mi dodalo aspoň trochu odvahy.

„Jo, jsem mami“ Kývla jsem na ni. Mezitím se kolem mě prohnal můj čtrnáctiletý bráška jako ničivé tornádo a mě vypadla z ruky krabice, kterou jsem ještě před pár sekundami držela v ruce.

„Aleku!“ Okřikla jsem ho.

K mé smůle v té krabici byly samé památeční věci a převahovala většina těch, které byly křehké.

Byla tam i zarámovaná fotografie, která se jako jediná rozbila. Byla jsem tam já spolu se svým otcem,když jsem byla ještě malá. Sedím mu tam na ramenech a on drží moje malé ručky, abych nespadla. Oba se vesele smějeme a máme na tvářích ďolíčky,které měl jenom táta a já.

Tuhel fotografii mám asi ze všech nejraději ze všech, protože mě inspirovalv k mnoha věcem a taky, to je jedinná fotografie, kterou s ním mám jen já.

Táta umřel,když mi bylo sedm. Padl totiž ve válce za svoji zem a já jsem na něj doteď hrdá, byl pro mě hrdinou. No, a teď je ta fotografie celá poničená. Rámeček i sprostředním sklem se uplně roztříštil, když spadnul na beton do kaluže a fotka se totálně rozmočila.

Rychle jsem ji vytáhla a pokusila jí usušit, ale v tom mi došlo, že už ji nezachráním.

V tuhle chvíly jsem Alekovi chtěla zakroutit krkem,rozporcovat ho na kousíčky a pak to dát sežrat hladovým psům. Ještě nikdy me nenaštval tak hodně jako teď.

„Aleku, ty blbečku!“ Zaječela jsem na něj.

„Olivie, nemluv sprostě!“ Okřikla mě nazpátek matka.

„Ol, promiň. Vím co pro tebe ta fotka znamenala“ Alek vypadal trochu sklesle, ale mě to v tuhle chvíly bylo absolutně jedno.

„Na to je už ale pozdě! Vidíš?!“ Nasupeně jsem ukázala na promáčenou fotku, kterou jsem držela v ruce jako něco křehkého a teď to navíc bylo úplně zničené.

„Ol-“ Začal Alek, ale já ho přerušila. „Dost. Ticho.“ Šlehla jsem po něm pohledem.

„Tak děti, nastupovat“ Pleskla nás matka po zadku. Alek si si sednul na místo za řidiče a já posbírala poslední střpky mé památky,kterou jsem roky uchovávala. 

Zasedla jsem na zadní sedačku k Alekovi a otočila hlavu k okýnku. Naši sousedi stáli na příjezdové cestě a mávali nám na rozloučenou. 

Matka jim nazpátek zatroubila a vyjeli jsme z vesnice,kde jsem strávila nejkrásnější, ale i nejhorší chvíle mého života. Mexiko mi bude chybět. Bude mi chybět teplo a hlavně tahle vesnička. Vyjeli jsme na dálnici a tím se zamkly všechny moje vzpomínky a zážitky,které budou pokračovat někde jinde. Ve Stratfordu.