Moje operace skoliozy

Nástup

Dne 18. Ledna jsem nastupovala do Fakultní nemocnice v Brně.
Můj strach byl znatelný a já jen doufala že další den proběhne vše v pořádku.

Dětský pokoj nebyla žádná výhra. Spíše jsem cítila jak můj strach sálá po místnosti, a fakt že jsem byla na pokoji s malou nevychovanou holkou nepřidával na moji náladě.

Přesně tři hodiny jsem nejedla když mi najednou přinesli tác s jídlem.
,,Já jdu zítra na sál."
Řekla jsem suše aniž bych odlepila zrak z obrazovky telefonu.
,,Nejdeš. Zítra jde tady Adélka. Ty půjdeš až pozítří."
Věnovala jsem pohled dívce na vedlejší posteli která absolutně nevnímala svět kolem sebe.
,,A to jako proč?"
,,Je mladší. Nechceme ji stresovat."
Sestra odešla a já se rozbrečela. Ta holka vedle byla úplně v klidu, zatímco já umírala strachem.

Večer jsem zvracela z nervů. Nešla jsem to říct sestrám, protože by mi odložili zákrok.
No ráno odvezli Adélu na sál, a já zůstala sama. Zvracela jsem celý den, když přišla sestra dát mi oběd.
Zadržela jsem svůj dávivý kašel, a zapřela se o futra místnosti se záchodem.
Ptala se mě na pár otázek a já mezitím zadržovala zvratky hrnoucí se do mého hrdla. Když konečně odešla, vyprázdnila jsem se, a šla si lehnout. Nejedla jsem i kvůli nastávající operaci, ale i kdybych mohla tak bych do sebe nic nenacpala. V 15:00 mi přišli oznámit že už nemám jíst, a že za půl hodiny půjdu na první nálev.

Nálev je nejnechutnější věc z celého pobytu. Jde o to že vám nacpou hadičku do zadku, a nalévání vám do střev vodu. Potom jdete na záchod a vyprázdníte se. Je to aby jste byli pročištění, a na sále se nepodělali.

Večer do mě cpali spousty prášků a injekcí. Pít jsem mohla jen do půlnoci. No jaké bylo moje zklamání když jsem se probudila ve dvě ráno, a měla strašnou žízeň. Tu uhasíte až druhý den na JIP.