Všude sníh a tma, jen led a chlad,
tak promiňte mi, že nejsem silnej chlap.
Jdeš bosý, nahý a sám tou tmou,
dokonce už i prosíš na kolenou,
vločka za vločkou tě řeže do tváře,
nad hlavou nic než polární záře,
horší než kdyby tě kopli do žaláře,
v hlavě si přehráváš furt ty samý scénáře.
Krystalky ledu všude kolem sebe,
nad hlavou nic než zářící nebe,
celý tvoje tělo tě neustále zebe
a v pustině nic, nikdo vedle tebe.
Pereš se,
a pak už nemáš dech.
Snažíš se,
a pak seš na zádech.
Všechno cos měl rád,
tě stejně pohltí,
tady není oč stát,
skončí to smrtí.
Mluvíš na mě?
Já nevnímám.
Čekáš na mě?
Já nestíhám.
Ve tvých stopách zůstane krev,
a ty víš, že pral ses jak lev,
ta červená a bílá,
ta ironická síla,
touhou tě to pořád obesílá.
Jenže tohle není boj o život
a ty si připadáš jak idiot,
tohle, to je závod s časem
a ty běžíš svázaný lasem.
Před nevyhnutelným utíkáš,
modlitbu při tom odříkáš,
žalem se zajíkáš,
a pak už nic neříkáš.
Nemůžeš.
