Nedívej se mi do očí

Kdo to je?

Vcházím do třídy a hned schytávám řadu nadávek na mé oči. Nechápu lidi, bojí se všeho, co neznají, pro objasnění, mám jedno oko modré a druhé hnědé. Jsem zvyklá už od 1. třídy, že mi všichni říkají zrůdo a tak podobně. Nemám žádný kamarády. Mamka umřela před pár lety a táta dělá, že neexistuji, protože se za mě stydí. Život už tak dost na ho*no co ?

Kdyby vás to zajímalo, jsem malá štíhlá rusovláska, trochu nadutá a dost odtažitá. Zdálo by se, že jsem celý týden zalezlá doma na lolku (neříkám, že nejsem), avšak chodím 3x týdne na basket.

Koukla jsem na hodinky-7:50- odpočítávám 3, 2, 1...

"Koukněte na ni, na chudinku. Tch." slyším už z dálky nafrněnou Alexis.

"Tvoje lítost mě nezajímá." odfrknu si nad jejím opovržením.

"JAK TO SE MNOU MLUVÍŠ ?" řekla a pokynula jedný ze svých cvičených opiček ať mi vezme tašku a následně její obsah skončil na zemi.

"Na nic lepšího se nezmůžeš ?" řekla jsem stále klidně ze své židle.

"Brande, Denisi!" zařvala na nabušené kretény v zadních lavicích. "vezměte ji na záchodky a spravte jí ten ret."

Párkrát už mě ty dementi zbili, takže vím co mám očekávat. Všichni věděli co se mi děje, ale učitelé na to nebrali ohledy a jak jsem říkala, kamarády nemám. Každý mě držel za jednu paži a vedli mě na pánské záchodky.

"Počkej tady!" řekli mi a Brand mi vlepil facku, až se mi začaly po tvářích kutálet slané kapky.

Nemám šanci jim utéct jsou to sportovci. V tom přešel přes chodbu ten kluk. Uviděl mě a zareagoval jinak, než ostatní. Vzal mě za ruku a táhl na dámské záchodky. Zamknul nás do poslední kabinky. Sedl si na zavřenou záchodovou mísu, otočil mě k němu zády, zakryl mi pusu a posadil si mě na klín . Mlčela jsem. Po chvíli se rozrazily dveře na dámské záchody.

"Kde jsi ty kurvo?" zařval Brand.

"Co si to dovuleš chodit na dámské wc ty zvrhlíku, táhni odsud!"

"Omlouváme se paní Woodová."

"Ať už vás tady nevidím!"

Po chvíli stará učitelka chemie odešla.

Zůstala jsem tam sama... S ním

Pustil mě a zakryl mi oči.

"Až napočítáš do deseti můžeš je otevřít." zašeptal.

"Jedna... Dvě... Tři..." otevřely se dveře "Čtyři... Pět... Šest..." vyšel ven "Sedm... Osm... Devět... Deset..." byl pryč.

Vylezla jsem z kabinky a utíkala ke třídě. Po zvonění jsme se měli přesouvat do biologie. Celý den se nic moc nedělo Alexis se uklidnila a právě to zneklidňovalo mě.

Vydala jsem se domů.

"Kam si zdrhla ty čubko? Nám se jen tak nevyhneš." slyším před sebou hluboký hlas Denise. Okolo pasu se mi obmotaly dvě silné ruce. A jsem v pí*i. Jedna ruka mi zakryla oči, avšak ta druhá mě pořád držela.

"Co potřebujete hoši ?" zeptal se o dost jemnější hlas, ale pořád mužský. Neopovážila jsem se otočit.

"Teď je naše, takže koukej sundat z té kurvy ty pazoury." skrz jeho prsty jsem viděla dosti naštvané spolužáky.

"Hrábnete na ni a zabiju vás oba." trochu ustoupili. Slyšela jsem za námi kroky, "Víte, že s vyššími ročníky si není radno zahrávat."

Brand si odplivl a oba odešli.

"Zavři oči." řekl. Udělala jsem tak. Přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor a vydal se na cestu. Zvedla jsem hlavu a viděla jsem 2 usmívajícíse čtvrťáky. Znala jsem je. Byli to outsaideři, ale chodívali stejnou cestou do fitka, jako já na basket.

"Nevíš, kde bydlím." podotkla jsem potichu.

"Máš pravdu, nevím, ale kdo řekl, že jdeme k tobě domů." řekl tajemným hlasem.

.... Co to právě říkal?!....

"P-p-p-počkej, pusť mě!!! Vždyť já tě ani neznám!"

"Netřeba."

"Hele... Nech mě napokoji!"

"Tak se seznámíme."

"Připadám si trapně." zamumlala jsem.

"Neslyšel jsem!"

"Že je mi 17 a tobě?!" zařvala jsem mu do ucha.

Zasyčel bolestí.

"Jsem čtvrťák a je mi 19."

"Nechceš mě pustit?"

"To víš, že jo ještě mi někam zdrhneš."

"Kam jdeme?"

"Ke mně..."

"Proč, já nechci." vzpouzela jsem se.

"Chceš aby tě znova zbili?" zeptal se starostlivě.

"A co ti je do toho?"

Neodpověděl. Svěsila jsem hlavu a koukala na zem. Když nemůžu vidět jeho tvář, tak alespoň jeho zadek.

Byla jsem jako tělo bez duše.

Na oplátku mě vzal on za můj zadek.

"H-hej, co to děláš?"

"Sorry, reflex."

"Drž se dál od zadní části mého těla."

"Tak se mi nekoukej na ten můj."

"N-nekoukám."

"Jo jasný."

Začal jít po schodech... Mám panickou hrůzu z výšek a ze tmy.

Omdlela jsem.