My Weight Is My Prison

Losing weight is hard. Being fat is hard. Pick your hard.

NE. To je moje obvyklá odpověď na všechno.  ,,Máš hlad?" ,,NE".      ,,Ale ty jsi hubená." ,,NE".     ,,Jsi anorektička?" ,,NE".     ,,Budeš jíst?" ,,NE".      ,,Chceš být nemocná a být v léčebně?" ,,NE". Ano, odpovídám téměř jen na jednu otázku. ,,Chceš být hubená?"  ,,Ano".  Takže vlastně žiju jen v číslech. Počítám kalorie, litry, gramy, kilogramy, centimetry, vteřiny, minuty, hodiny, dřepy, kliky, sklapovačky, kroky, vzdálenosti,... Je to sice těžké ale stojí to za to. Stojí za to to omezování, lhaní a ten úžasný pocit který cítím vždy, když si ráno stoupnu na váhu a vidím menší číslo než včera. Je to jako motor který vás popohání dopředu, když v pondělí vidíte 58kg, v úterý 57,6kg, ve středu 57,3kg, ve čtvrtek 57kg, v pátek 56,8kg, v sobotu 56,6kg a v neděli konečně 56,5kg. Možná vám přijde že je to moc, ale ze začátku zhubnete klidně 1,5kg za týden a to je ta největší motivace. Nic nechutná lépe než štíhlost. Vteřinu na rtech, roky na stehnech. Tyhle citáty jsem poznala hned na začátku a taky jsem hned poznala jejich význam. Když jsem se koukla na thinspo, tak mě to taky posunulo k lepšímu výsledku. Nikdy jsem si nemyslela že to řeknu ale nejkrásnější na těle jsou kosti, všichni víme že je máme, víme, že jich máme okolo 210, ale vidíme je? No, moc ne. Většina je schovaná pod tou nechutnou vrstvou slizkého tuku, který nepotřebujeme a dělá nás akorát ošklivými. Když se mi začínali rýsovat klíční kosti, kyčle, žebra, ramenní klouby a mezera mezi stehny, tak je ta chuť pokračovat, nevzdat to, nezahodit ty měsíce dřiny větší a větší. První cíl byl moje váha -5kg, protože toho není tak těžké dosáhnout. Potom znova, znova, znova a zhubla jsem třeba 20kg tak za 4-5 měsíců. Je to úžasný pocit, cítím se lehká jako pírko, jako kdybych dokázala všechno na světě. Tyhle úspěchy chci vždy ukázat, jediný "problém" je, že ostatní vás vidí hned jako anorektičku když máte trochu víc vyrýsované kosti, hubená stehna a ruce. Takže stejně nosím volnější oblečení, aby nebyly tyhle, (pro okolí) rychlé změny tolik vidět a ostatní mě neodsuzovali. Vím že jen závidí, protože tohle nikdy nedokážou, ale nemusí to dávat tolik najevo. Sice mi zatím všichni řikali že nejsem tlustá, i když jsem byla, ale skoro nikdy mi nikdo neřekl že jsem hubená. A stejně mi furt všichni nabízeli a pořád nabízejí jídlo, nejlépe s miliony kalorií, uhlovodany, tuky a cukry. Díky jejich "dobře míněným činům" musím neustále vymýšlet nové výmluvy proč nejíst, např. jedla jsem u kamarádky, je mi špatně, je moc pozdě, vezmu si to do pokoje, atd. Pak ale výmluvy docházejí, ostatní si všimnou že si jídlo vážím, ptám se na recept na ten koláč co mi vnutili a pak si něco počítám, nebo jednoduše řeknu že jídlo které bylo moje oblíbené najednou nesnáším. Když rodiče, kamarádi nebo kdokoliv jiný má podezření že nejím, tak je to na nic. Jestli nechci skončit na psychiatrii tak musím jíst, nechci, všechno se ve mě proti tomu staví ale musím, jestli nechci aby na celé moje (podle nich nezdravé) hubnutí přišli. Ono je to po pár týdnech přestane bavit a přestanou mě sledovat. To jídlo které jsem během asi 14ti dní musela jíst, jsem vždy vycvičila.

Slibuji, že už nikdy nebudu tak tlustá jako jsem teď.