Kdybychom věděli víc

First

Učebnice pro 3. ročníky středních škol Et-ali ~ Úvod

Osud
Tento Osud je Osud s velkým O.
Je to součást tvého těla, tvé duše a mysli. On může žít v tobě, ty můžeš nabrat jeho podobu, anebo můžete kráčet vedle sebe jako dlouholetí přátelé. Osud je tvor, který je součástí tebe samotného.

Jeho vzhled se odvijí od tvého genofonu, či numerologicky vypočítané povahy. Nikdy to nedokážeme přesně určit, než k první přeměně nedojde.

Úkol1: Vyhledej nejznámější Osudy slavných lidí 21. století.

Úkol2: Napiš esej o úvodu do praktických cvičení.

Laurene hodila prupiskou doprostřed sešitu a opřela se o strom. Hezké počastí vylákalo spoustu studentů střední školy Et-ali ven na školní zahradu. Laurene nebyla vyjímkou, a proto se teď rozčilovala nad domácím úkolem právě zde. Přemýšlela nad tím, k čemu jí budou všechny Osudy. Na dějepisu probírali Osudy slavných lidí, na filozofii spojení mezi člověkem a Osudem, v italštině spoustu slovíček jak svůj Osud ukočírovat a přitom jí to přišlo, jako hodina hudebky co měla na základce, a teď tady měla řešit svou numerologií vypočítanou linii života a nějaké už dávno mrtvé lidi. Rozhlídla se kolem sebe. Její spolužáci byli plní energie a pořád se na sebe usmívali. Laurene zavřela oči a dala si do uší sluchátka od své mp-trojky. Aspoň, že už se blížil víkend.

„Ano, vím to Stephanie. Ale už mě prostě nebaví jen tak sedět a učit se teorii." vysvětlovala Laurene kamarádce.

„Čekala jsi tři roky. Tu chvilku ještě vydržíš." odvětila jí na to Stephanie a prohrábla si rukou černé vlasu. Tou druhou držela dveře ledničky a přemýšlela co sní.

„Dva a půl roku." opravila ji Laurene. „A mám čekat další půlrok? To ne, Steph. Musím najít nějaké místo, kde se to dokážu naučit sama."

„Opravdu si myslíš, že probudíš svého Osuda? Kolika lidem na světě se to povedlo? Čtyřem?" uchechtla se a otevřela si jogurt, který si nakonec vybrala.

„Ani jednomu." zamyslela se a naklonila hlavu na stranu. „Jdu ven, přidáš se?"

„Ne, moc se mi nechce." řekla a dál se ládovala svým jogurtem.

„Tak se měj, zatím." rozloučila se se Stephanie a vzala si do ruky bundu.

Laurene vyšla ven ze školy a přemýšlela o místě, kde by mohla sama začít hledat svůj Osud. Nikde tady v okolí žádné takové místo ale neznala. Rozhodla se proto zajít do budovy, kterou znala dokonale.

„Zdravím Uriel, dám si capuccino," poprosila Laurene mladou brigádnici, která dělala v hospůdce u Tety. Uriel přikývla a šla její objednávku splnit. Laurene si sundala bundu a pohodila ji přes židli. Přeci jen u Tety bylo i celkem teplo. Navíc hospůdka Laurene zahřála i svou útulností. Okna hospůdky byla obrovská a do místnosti vpouštěla spoustu světla. Všechny stoly a židle byly dřevěné a uprostřed stolu byla vždy váza s květinou. Pokaždé, když sem Laurene zavítala, bylo zde spoustu lidí. Stejně jako dnes. Někdo si četl noviny a popíjel u toho kávu, kterou mu Uriel donesla. Partička kluků z naší školy seděla u stolu s pivem, a dvě holky, které taky byly od nás, si nad čajem štěbetaly o všem možném. Blázen, který byl natažen podél všech futer, teď zalívala další brigádnice. Tu však Laurene neznala a tak se o ni moc nezajímala. Otočila se k pultu, u něhož seděla jejich bývalá školnice. Na rameni ji seděl malý opičák Michel. Už je to jen její mazlíček, nic víc. Ta by Laurene mohla poradit.

„Dobrý den, paní Joostová." pozdravila ji Laurene slušně.  „Mohu si přisednout?" zeptala se jí a dosedla na židličku.

„Dobrý den," usmála se na Laurene. Zřejmě neměla šajna s kým to mluví.

„Jsem Laurene," představila se. „Chtěla bych se vás na něco zeptat," olízla si Laurene spodní ret. „Kdyby.. Kdybych chtěla najít svého Osuda sama, co bych musela udělat." paní Joostová se usmála. Zamíchala svou kávu a prohrábla si kudrnaté blonďaté vlasy.

„Takhle jsem se také kdysi někoho ptala. A neodpoveděl mi. Musela jsem počkat." dala Laurene odpověď k ničemu.

„Ale já to opravdu potřebuji vědět." zakňourala Laurene. Paní Joostová si povzdechla.

„Nedaleko odsud ke opravdu knihovna," pověděla blondýnce.

  „A kde přesně?" zeptala se Laurene paní Joostové.

  „Chodíš kolem ní každý den," podívala se na ni. „ Je za vaší školou." 

„ Naše stará knihovna? Tam ale chodí spoustu lidí ze školy," zamyslela se Laurene. „ Jak je možné, že to nikdo nezkusil? Na škole je spoustu talentovaných lidí, kteří by to zvládli rychleji než já. Pokud jsou materiály k přeměně tam, jaktože to ještě nikdo nezkusil?" podívala se na ni Laurene s otázkou v očích. Uriel ji cuppuccino donesla k pultu kde seděla. Laurene byla až příliš zamyšlená na to, aby ji poděkovala, a tak jen pokývala hlavou.

  „ Je tam jedna část," řekla paní Joostová. „ Kdysi na škole učil jeden chlápek," začala vyprávět. „ Ale vyhodili ho a tak se rozhodl podpálit kousek knihovny. Učil totiž praktickou část pro třetí ročníky, a učil partu talentovaných lidí dřív než ostatní. Zakázali mu to protože, tehdejší ředitel byl.. řekněme, že nebyl na nejlepší straně barikády. A proto ho vyhodil. Jenže to mělo za následek to, že toho chlápka ovládl jeho Osud. A on vypálil jedinou část knihovny, kde se nachází knihy pro samouky. Ta kniha tam stále někde je. I já ji chtěla najít. Ale bylo to v době asi po pěti letech co ten nejmenovaný chlápek vystudoval. A knihovna byla přísně hlídána. Od doby co je tam nový ředitel se nic nehlídá. Protože tam ani nikdo nemá potřebu jít. Všechny děti téhle generace vůbec o ničem takovém neslyšeli. Pokud se chceš učit sama, i když si myslím, že už si mohla počkat, protože ti zbývá pouze půl roku, zajdi tam a najdi knihu v tmavě tyrkysovém obale. Bude asi trochu opálená a špinavá, a zřejmě dobře zahrabaná, aby tu knihu nikdo nevynesl ven a po požáru ani neshořela." dopověděla paní Joostová a Laurene se posadila pohodlněji.

„ Děkuji paní Joostová, pomohla jste mi. Jen jste mi s tím chlápkem nasadila brouka do hlavy." usmála se jemně a vzala si do ruky hrnek s cuppuccinem. 

„Hlavně o něm nič nezjišťuj. Je už asi dávno mrtvý, a nikdo se k tomu rád nevrací." upozornila ji naposledy paní Joostová a chystala se k odchodu.

„Dobře, tak neshledanou," usmála se na ni Laurene a paní Joostová jí úsměv oplatila. Na pult položila peníze za její objednávku a odešla.

Laurene taky dopila své cuppuccino a zaplatila za něj. Blondýnka vyšla z u Tety rychlým krokem a chytala se vrátit za Stephanie. Není si ale jistá, jestli se své kamarádce s tímto svěří. Nevědla však, že nebyla jediná kdo poslouchal její rozhovor s paní Joostovou.

***

Z koupelny vylezla Stephanie s turbanem na hlavě a ručníkem kolem těla.

„Ty už jsi tady?" usmála se na ni.

„Jo, byla jsem se jen projít." řekla Laurene a zahnala myšlenky na paní Joostovou a její vyprávění.

„Pojď napíšem tu esej." navrhla Stephanie zatímco se oblíkala a Laurene přikývla. Vytáhla z tašky papíry, a počkala než se Steph nepřevlíkne.

Vůbec se jí to nechce dělat. Je to úvod do praktických cvičení, ale Laurene o tom nechce jen psát esej. Chce to zkoušet doopravdy. V praxi.

„Tak jdem na to." sedla si k Laurene a vzala si od ní papír s prupiskou.