Maybe I'm crazy, maybe it's you

Seznámení

"Sorry za zpoždění. Ten můj osel už si opět usmyslel, že za plotem je tráva zelenější." škubla rameny dvacetiletá Edith a sesunula se na volnou židli vedle Freda. 
"Metafora?" podivil se Fred. 
"Ne! To bys ho musel znát..." mávla rukou. Nechtěla o tom mluvit. Přišla pít, tak kde je sakra barman?! Měla za sebou těžkých pár dní, chtěla je vymazat z hlavy a víc než kdy jindy doufala, že se jí to povede. 
"Dáte si něco?" ozvalo se jí z ničeho nic za zády. 
"Pivo, prosím." odpověděla, aniž by se obtěžovala otočit. Jenže nakonec hlavu otočila. Sice na kratičký okamžik, ale přece jenom. A zalapala po dechu. To je vážně hříčka osudu, že? "Díky." odvětila potichu, když se před ní objevil půllitr. Snažila se vyhnout jakémukoliv očnímu kontaktu, to by asi nezvládla. 
Večer utíkal až moc rychle a Edith ztratila pojem o čase. "Ty Frede, díky. Víš... Že jsi... No prostě..." zadrhla se ucítila slzy v očích. 
"Eddie! Co se sakra děje? No tak, klid. Pšššt." začal jí tiše konejšit. Jenomže než stihl jakkoliv zareagovat, zhroutila se mu do náruče a zoufale se rozvzlykala. 
"Promiň." oklepala se po chvilce. "Tohle se mi fakt nestává." zakroutila hlavou a otřela si poslední slzy. 
"Tak mi řekni, co se stalo." podíval se na ní povzbudivě. 
Zhluboka se nadechla a doufala, že to zvládne. "Rozešel se se mnou. A nestálá jsem mu ani za to, aby mi to řekl do očí." rozhodila vztekla rukama. Do očí se jí opět draly slzy. 
"Klid. Hele, v tom případě ti vůbec nestojí za to, abys kvůli němu brečela, jasný?!" snažil se jí Fred povzbudit a za zády mávl na barmana. "Víš, co teď potřebuješ? Panáka! Tak si řekni, tohle je na mě." zasmál se na ní. 
"No,  my se ještě neznáme, co? Já jsem Charlie." natáhl k ní ruku kluk od baru. 
"Teď si děláš srandu, že jo?! Rum, prosím tě a velkej." oklepala se pod přílivem vzpomínek. Co má tohle být za zvrácenou hříčku osudu? Proč vypadá jako kopie jejího ex-přítele, proč se stejně jmenuje?! 
"Většinou mi lidi odpovídají při představování jménem, ale dobře..." zarazil se mírně nad její reakci. 
"Edith." štěkla jen tak mimochodem. "Hele a asi ten rum nech, radši půjdu domů." 
"Přines ho." mrkl na něj Fred. "Nikam nejde." 
"Frede.. Já..." Fňukala zoufale. 
"Chceš domů, vím to. Ale Edd, tam budeš mít hlavu plnou ne zrovna pěknejch myšlenek, zůstaň tady a pusť to z hlavy, prosím." 
S postupujícím večerem se na bar za Charliem uchylovala stále častěji a doufala, že čím více panáků zvládne, tím méně vzpomínek na několik posledních měsíců bude mít. Jenomže to dopadlo přesně obráceně. S každým pohledem na Charlieho se jí vzpomínek vracelo dvakrát tolik a ona měla k slzám stále blíže. Nevydržela to. Najednou brečela cizímu klukovi v náručí a bolest zlomeného srdce nikdy nebyla silnější. 

To ráno nebylo hezké. Ležela vedla Freda s totálně prázdnou hlavou a neměla sebemenší tušení, co všechno se vlastně stalo. Plížila se liduprázdným městem sklesle domů a snažila si vybavit cokoliv, co se týkalo předchozího večera. Hlava odmítala vzpomínky vydat a možná za to mohla být i ráda. Věděla jedno, Charlieho už nesmí nikdy vidět. 

_______________________________________

Ahoj všichni, 

začala jsem s jedním příběhem, co mám v hlavě. Dejte vědět, jestli chcete číst a zatím se mějte. ;)