Poslední kapka (POZASTAVENO)

17. Ranní hostina, ale pro koho?

Spala jsem, dlouho a bezstarostně. Jako bych zapomněla na všechny strarosti, přitom jedna ta starost leží celou dobu vedle mě.
Dříve bych si pomyslela, že ta potíž bude Natsu, ale ten by mi alespoň vědomě neublížil.
Ale jak je to ve skutečnosti?
Ležím v jedné posteli s upírem. Sexy klukem, který mě má jen a pouze na krev.

"Vstávej! Vím, že jsi vzhůru." Ozve se z ničeho nic nade mnou. Otevřu oči a málem mě klepne.
Těsně přede mým obličejem se skládí osoba se zelenýma očima a rudými vlasy.
"Laito..." slyším syčení vedle sebe. Pomocí periferního vidění vidím, že Ayato stále leží vedle mě a na něm klečí již zmíněný Laito.

Dál Laito nic neříká a hypnotizuje mi můj krk. Nejspíš studuje kousanec ze včerejška.
Náhle se jeho hlava prudce pohne směrem k mému hrdlu a mnou projede neskutečná bolest.

Kousl mě! On mě koul a bolí to. Jak to, že to tak bolí?
Do očí mi vtrhnou slzy.
Proč? Proč?
Saje a já mám pocit, že se mi chce znovu spát. Jsem tak slabá, bolestí ochromená.

Cítím, nějaký tah ze strany Laita. Skrz slzy vidím Ayatův nasraný obličej a jak se snaží Laita odtáhnout. On se ale nenechá a dál ze mě pije.

Vzpamatuj se! VZPAMATUJ SE! Lucy! Nádech, výdech, pokusím se pohnout rukou směrem pod polštář, kde mám schované klíče.

'Bráno Lva, otevřít.' pomyslím, když konečně stisknu v dlani Lokeho klíč.

Pak je běh událostí rychlí.
Zjeví se Loke a ve chvili, kdy mě uvidí, tak skočí mezi mne a Laita.

"Vypadni od ní!" Zavrčí Loke a s Ayatovou pomocí Laita ode mne odtrhnou.

Ruka mi vystřelí ke krku. Bolí. Proč to od něj tak bolí a od Ayata nikoli? Nechápu to.

Loke si stoupne přede mě a zabraňuje oběma upírům přístup k mé maličkosti.

"Nečekal jsem, že budeš tak, tak, výborná, náhodná, čarodějko. Mnohem lepší než tvá sestra." Tváří se Laito omámeně.

"Ty debile!" Rozkřikne se Ayato.
"JE MOJE A...Mohl jsi ji zabít! Jak si to představuješ?! TOLIK se napít!" Zuří a rychlostí světla prohodí Laita oknem.

"Je hodně majetnický, víš koho mi připomíná?" Promluví na mě Loke chvilku po tom, co Ayato skočil z okna za Laitem.

Vím, co myslí, vím to, ale nechci vzpomínat.
"Vím." Povzdechnu si.

"Stýská se jim po tobě, zvlášť on je úplně bez sebe. Vyčítá si, že tě nezvládl ochránit a v posledních okamžicích se s tebou hádal." Mluví dál.

Nechci to slyšet, nechci. Aspoň nepoužívá jeho jméno.

"Tvou sestru přijali a ona se skvěle začlenila. Každý den chodí do cechu a každý večer si o tobě nechá vyprávět. Tvůj tým na ni nedá dopustit, neví, jestli ji mají nesnášet, za to, že kvůli ní jsi pryč." Loke mě pozoruje, čeká, jak na to budu reagovat.

"Ty jsi tam byl?" Zeptám se opatrně. On jen kývne.
"Mluvil jsi s nimi?" Zeptám se po druhé. Zarazí se, ale pak přeci jen kývne.
"Co jsi jim řekl?" Vydechnu naléhavě a napjatě očekávám odpověď.

Otevírá pusu, aby mi odpověděl, ale ozve se zaklepání na dveře.
Kdo to může být? A jak to, že klepe?
"Dále..." vyzvu tu osobu, jelikož je tu Loke se mnou, tak se tak nebojím.

"Dobré ráno, doufám, že jsi se dobře vyspala a že přijmeš pozvání na snídani." Objeví se náhle s galantní poklonou Reiji.

Co? Nechápavě se na něj dívám? Ta rychlá změna je velmi podezřelá.
Probudím se a skočí na mě a pije mi krev. Za chvilku přijde další a zve mě na snídani? Zvláštní. Musím být opatrná.

"Jistě, ale nevíš o nějakém pro mě vhodném oblečení?" Když on mluví tak strojeně, tak já můžu taky.
Nevinně ukážu na svůj roztrhaný, vlhký a pomačkaný oděv.

"Samozřejmě, myslel jsem na to, Katano vám za chvíli nějaké šaty přinese, mezitím tyto můžete zahodit a jít na snídani." Pronese a vykouzlí si na tváři úsměv, ze kterého mu vylézají špičáky.

"Myslím, že jsi popletl pořadí." Vypadne ze mě.

"Nemyslím si." Mrkne na mě Reiji, otočí se na podpadku a je pryč.