Země temnoty

2. část

Ve dveřích stojí onen kluk. Přibližuje se ke mě a nese to co tak krásně voní.
,,Konečně ses probudila Sofie, už sem se bál že napodobuješ šípkovou Růženku, tady maš jídlo, určitě máš hlad a toto je specialita kterou sem dělal já, snad ti bude chutnat” řekl.
,, moc děkuji ale já mám plno otázek, nevím kde jsem, kdo jste vy, z kama mě znáte a jak se dostanu prič.” řekla jsem pro změnu já. ,,Ach tak...omlouvám se, ani sem se nepředstavila, jsem Petr, toto je můj dům a jsi v zemi temnot. Kdysi to tu bylo krásné, ale už je to asi rok co nás postihla temnota. Ty jsi naše jediná naděje. Temnota si tě sem zavolala, protože tě chce získat, aby si nám neměla jak pomoct.” po těchhle slovech sem byla asi ještě více zmatená.

Dozvěděla jsem se že jsem nějaká vyvolená. A jedině já dokážu celou říši  zachránit před zlem, temnotou. Petr mi pověděl že temnotu řídí jeden čaroděj, ty hlasy co jsem slyšívala, byli jeho. Říkal že mě ochrání a dostane zpět domů, ale musím jim pomoct to zlo porazit aby už měli klid obyvatelé říše i já.

Mám z toho divný pocit. Ale když jsem s Petrem cítím se chráněna. Nevím proč, vždyť ho ani moc neznám, ale prostě mám takový pocit. Je mi s ním fajn a věřím tomu že to spolu dokážeme ukončit.

Teď už mi Petr vysvětluje plán jak zlo porazit.

Zítra začneme. Je už hodně hodin a tak jdeme spát ať máme zítra sílu. Petr šel do svého pokoje a já zpět tam kde jsem se probudila. V noci mě žádný hlas nepronásledoval, což pro mě bylo překvapivé a velmi dobré. Konečně jsem se vyspala.

Vstávám celkem brzy, Petr ještě spí a tak mě napadlo že nám připravím snídani. Potraviny jsou jiné než u nás ale i tak se snažím něco připravit. Chuť mají zvláštní ale chutnají mi. Jahody tu maji stejné a tak smíchám jahody, něco jako lupínky doohromady a zaleji mlékem. K tomu udělám amolety které namažu marmeládou.

Petr vstoupil do kuchyně a první co vyslovil bylo: ,,Wow to je krásná vůně, copak to připravuješ?” nikdy amolety nejedl. Nevěděl co to je, ale velmi mu to chutnalo. Byla jsem za to ráda. Posnídali jsme a vydali se na cestu. Nemohli jsme mluvit aby nás čaroděj neslyšel. Všude venku by nás mohl zaslechnou, má své špehy a prí i stromy mají uši.

Cesta je klidná, občas potkáváme nějaká zvířata. Taky jsme potkali jednoho špeha ale toho Petr chytil a svázal ke stromu aby nás nechal napokoji. Po lidech ani stopy. Když jsem se na to Petra ptala řekl mi že většina lidí žijí ve vesnicích a do lesa se boji chodit.

,,Odpočineme si?” Zeptala jsem se. Petr přikývl a posadil se na jeden z pařezů. Udělala jsem přesně totéž. Po chvíli se Petr prudce postavil. ,,Sofie! Pojď musíme honem přič!” vykřikl. Ale to už bylo pozdě. Předemnou se objevil muž celý v černém. Drapl mě a luskl.

Nic sem neviděla. Předemnou tma. Až po chvíli jsme přistáli na nádvoří hradu. Křičím, trhám  sebou ale marně, s ním to ani nehne. Drží mě tak silně že nemám šanci utéct. Vede mě do nějaké věže. Létají tu netopýři​. Ach ne... To se nemělo stát. Poslední naděje zmizla. Domů se nedostanu. A bůhví co se mnou ta zrůda zamýšlí. Jsem někde ve věži zamčena a netuším co se se mnou bude dít.

Pokračování příště 😉