World

,,Budeme se stěhovat!"

,,Cokoli si přeješ, napiš na papír. Slibuju, že přání se splní."

Přeju si.. přeju si.. přeju si být ŠŤASTNÁ.

To bylo to slovo, které jsem se tak bála vyslovit. To je to slovo, které mi může změnit život. To je to slovo, které můj život změnilo.

***

Sedím na posteli a přemítám o životě. Když nad tím tak přemýšlím, nejraději bych byla, kdybych mohla začít znovu. Úplně od začátku. Aby mě nikdo neznal a já si mohla znovu vybudovat novou pověst. Ne že by teď byla nějak kdo ví jak špatná, ale chci začít znovu. Mohla bych všechno udělat jinak. Na druhou stranu, když teď budu toho všeho litovat, bude mi to k ničemu.

Cítím, jak se mi do očí tlačí slzy, ale nemůžu je pustit ven. Ne teď. Když jsou všichni doma a každý by si toho mohl všimnout.

Slzy, jsou projevem slabosti. Ale já podlehla.

,,Murph!" zavolala má matka z kuchyně. ,,Jídlo už je na stole! Pojď se najíst!"

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a pokoušela jsem se uklidnit. Nechtěla jsem, aby bylo poznat že jsem brečela.

"Jo, už jdu."

Z uší jsem si vyndala sluchátka, zvedla se z postele a ještě předtím, než jsem šla dolů jsem šla do koupelny k zrcadlu, abych zjistila, jak moc bídně vypadám.

Oči jsem měla rudé od slz, tváře divně oteklé a o vlasech nemluvě. Každý šel na jinou stranu, takže jsem vypadala, jako bych vylezla z popelnice. To je z části pravda. Můj pokoj občas vypadá jako popelnice, ale občas je i uklizený. To jen výjimečně.

Tvář jsem si opláchla studenou vodou a otřela jsem si ji do ručníku.

Pár nádechů a výdechů, nasadit ten výraz, který říká jak moc jsem šťastná a můžu jít.

Vyšla jsem z koupelny, seběhla schody a zasedla jsem ke stolu.

Eric, můj mladší bratr a Sarah, má mladší sestra seděli u stolu a každý si hrál s něčím jiným. Sarah s panenkou Barbie a Erik s malým hasičským autem.

,,Murph! Podívej jaké mi máma ušila šatičky pro Barbie!" volala na mě s jiskrami v očích Sarah.

,,Prosím tě, takových už máš." ozval se Erik a převrátil oči v sloup.

,,Ericu, nech ji být, když má radost!" okřikla jsem Erika, ,,Ty šaty jsou moc krásné Sarah." řekla jsem a usmála jsem se.

Hlavně ať to není poznat. Hlavně ať to není poznat. Opakovala jsem si v duchu.

Přišla máma a nanosila na stůl jídlo.

,,Kde je táta?" zeptala jsem se.

,,Tady." ozvalo se z vesela. Táta vešel do kuchyně a sedl si ke stolu. ,,Tak co máme dnes dobrého?" zeptal se s úsměvem.

Na stole ležely různé druhy salátů, masa a na několik způsobů upravené brambory.

,,Co se stalo, že máme tak velkou večeři." zeptala jsem se se značnou dávkou ironie v hlase. Většinou totiž jíme každý něco jiného, a hlavně každý někde jinde.

Máma se podívala na tátu a posadila se ke stolu.

,,No, chceme vám s tátou něco říct." řekla. Bylo na ní vidět, že je nervózní a i táta se choval jinak než obvykle. Byl více zamlklý. Většinou z něj padá jeden vtip za druhým.

Můj pohled sklouzl na mé mladší sourozence. Jsou malí, takže neřeší žádné starosti. Je jim vlastně úplně jedno, jak moc je tohle divná situace. Nemají nejmenší tušení o co jde. A to je na dětství to nejhezčí. Ta bezstarostnost.

,,Tak nás nenapínejte. Tváříte se hrozně divně a tajemně. Sem s tím. Ať je to cokoliv. A taky už chci konečně to jídlo." řekla jsem.

,,Dobře. No.. jde o to, že-"

,,-se budeme stěhovat." doplnil táta mámu.

Aha?

,,Uhm- nevím co na to říct. Je to..páni. Dostali jste mě. Jedna nula pro vás." řekla jsem a na oko jsem se zasmála. Jsem v šoku.

Vždycky jsem toužila po tom, že se odsud přestěhujeme, a když to najednou přišlo, tak budu v šoku? Vážně? Měla bych se začít radovat.

"Chtěli jsme vám to říct už dřív, ale nebyla k tomu vhodná příležitost a dnes," řekla máma a větu nechala nedokončenou.

"A co tak najednou? Zkouším to na vás už strašně dlouho s tím stěhováním a vy pořád nic. A najednou že jo?" zeptala jsem se.

Uvnitř mě mezi sebou bojovali různé druhy pocitů. Mísil se ve mně pocit štěstí se strachem.

Sen se stává skutečností. Vypadnu odsud.

,,Za prací." řekl táta. ,,Povýšili mě, a spolu s tím i přeložili, do New Yorku."

Panebože. Panebože. Právě v mém nitru vzplanula nová touha po životě. Bude to nový začátek. Nový život. Takhle jsem to chtěla.

,,To je skvělý tati! Gratuluju!"

,,Takže ti to nevadí?" zeptala se máma.

,,Blázníš? Jsem štěstím bez sebe! Nemůžu se dočkat! Konečně!" jásala jsem.

,,Já se nechci stěhovat." odporoval Erik. ,,Já taky ne." podpořila ho v tom Sarah.

,,Já vím zlatíčka, ale jinak to nejde," konejšila je máma. ,,najdete si nové kamarády, budete mít každý svůj pokoj."

,,Hurá!" řekl radostně Erik, ,,nebudu s ní muset sdílet jednu společnou místnost!" řekl a ukázal na Sarah.
Sarah se na něj zamračila a dál se věnovala své porci jídla, stejně tak Erik.

,,A kdy?" zeptala jsem se s radostí v hlase.

,,Ode dneška za dva týdny. Pomale se začínejte balit." odpověděl táta.

Ano! Už jen dva týdny a pak pápá ty odporný zapadákove!

***

Neříkám že mi nebudou chybět kamarádi. Ovšemže budou, ale přes to všechno co mi bude chybět - a že toho moc není, se nemůžu dočkat až odjedem.

Úplně nevím co si myslet. Jsem šťastná a nemůžu se dočkat, a na druhou stranu se cítím úplně na dně.
Měla bych být šťastná. Plní se mi sen. Stěhuju se, a rovnou do New Yorku.

Začne tam můj nový život. Konečně.