Pamatuju si den, kdy to všechno začalo. Bylo léto, pracovala jsem v restauraci mých rodičů. On přišel jako brigádník, nebyl vyléčený. To ani já ne.
Začala jsem jako každé ráno, prostíráním stolů. Byl na pohovoru u mého táty, který se na něj usmíval. Bylo jasné, že se mu líbil.
„Tohle je moje dcera, Destiny. Tohle je David.“
„Ahoj,“ pozdravil mě.
„Ahoj,“ pozdravila jsem taky. Usmála jsem se na něj a šla jsem do kuchyně pro příbory. Kde zrovna hrála písnička, začala jsem si nahlas zpívat. Všichni na to byli zvyklý.
„Máš krásný hlas!“ Ozvalo se za mnou a já jsem se tak lekla, že jsem upustila příbory na zem. Sehnula jsem se pro ně a on udělal to samé. Usmála jsem se na něj a společně jsme sbírali příbory ze země. Pak jsem je opláchla a on mi pomohl je vyleštit.
Po cestě z práce jsme měli stejnou trasu, tak jsme si stihli popovídat. Zjistila jsem, že se musel přestěhovat z vedlejšího městečka, protože neměli peníze na splácení domu, tak se přestěhovali sem. Jeho rodiče pracují v obchodě. A on také musí pomáhat vydělávat. Mám mladší sestru Miu, které je teprve deset let a on se o ní stará.
Přišla jsem domů a pomáhala jsem mámě s večeří. Ze začátku jsem to vůbec nepoznala, že jsem nakažená. Nevěděla jsem to. Sice mi srdce bušila mnohem víc, ale nevěděla jsem, co to znamená. Až po čase jsem to zjistila.
Scházeli jsme se téměř každý den. Jakmile skončili prázdniny, nastoupil do mé třídy. Seděli jsme vedle sebe. Moje škola je snad ta jediná, kde je možné mít spojené kluky a holky, protože je nás moc málo a finančně by se nevyplatilo otevírat školu pro holky a pro kluky, zvlášť.
Po škole jsme se procházeli k moři. Nedrželi jsme se za ruku, jenom jsme chodili a povídali jsme si. Bylo toho tolik, co jsem nestihla. Tolik, co jsem nedokázala vyslovit. Tolik věcí, co musel udělat on, jako první.
Posadila jsem se na písek na pláži a koukala jsem se do vody. V té době už mi pomalu docházelo, že to není jen náhoda. Ten pitomý úsměv na tváři, ta radost ze života. Seděli jsme vedle sebe potichu, každý ponořený ve svých úvahách.
„Pomoc!“ Křičel někdo. Koukala jsem se okolo sebe a až po chvíli jsme si všimla holčičky ve vodě, máchala ručičkama, ale máma jí neslyšela. Zvedla jsem se a vyběhla jsem směrem k ní, slyšela jsem za sebou Davida. Nevnímala jsme nic, jenom jsem běžela k ní. Byla vcelku daleko. Byla jsem dost daleko od kraje a ještě stále jsem dosáhla na dno.
Když jsem se k ní dostala, vytáhla jsem jí za ruku a dala jsem si jí do náruče. Dýchala. Ulevila jsem si. Na pláži jsme jí položila do písku a ona otevřela oči.
„Děkuju,“ zašeptala a já jsem se na ní usmála. V ten moment k ní přiběhla její máma. Nechápala jsem, že si nevšimla toho, že si jí dcera topí. Zakroutila jsme hlavou a šla jsem za Davidem.
„Zvládla jsi to dobře,“ pronesl a obejmul mě. Naše objetí trvalo strašně dlouho, ale mě z něj bušilo srdce tolik, že jsem se bála, že mi vyskočí z hrudníku. Úplně promočení jsme se vydali domů. V ruce jsem držela svoje sandálky. Po cestě jsem mu řekla, to o té mámě. Zakroutil hlavou a koukal se do země. Co se to tady vlastně děje?
„Měj se,“ usmál se na mě a znovu mě obejmul u mého baráku.
„Ty taky!“ Křikla jsem po něm. Vešla jsem do domů a rychle jsem vyběhla po schodech. Zamířila jsem do koupelny, sundala jsem ze sebe mokré věci a dala jsem je do košíku s mokrým prádlem, na kterém bylo napsaná „Na pověšení“. Vlezla jsem do sprchy a rychle jsem ze sebe smyla moře. Umyla jsem si vlasy a převlékla jsem se do pyžama.
Zezdola hrála písnička. Moji rodiče u vaření poslouchají písničky, začala jsem si jí zpívat. Vyšla jsem s košíkem na balkón a oblečení jsem pověsila. Pořád jsem si zpívala a dost nahlas. Myslím, že naše ulice na to už byla zvyklá.
