I.
Ferdův kůň zastavil na rozcestí. Pohlédl na popraskanou šipku ukazující cestu k Sibrikonu. Jak by řekli jiní: nejšpinavějšímu místu v Salském království. Místu plné bažin, zvrhlých vesničanů a fanatických kněží. Nejvíce nenáviděná část. Říká se, že jedině tam, upalují nebohé babky kořenářky a vdovy předhazují hladovým mrchožroutům.
Slezl z koně a překročil několik mrtvých těl. Falščí vojáci, soudě podle modré uniformy. Válka k tomuto místu nebyla laskavá. Z těl moc nezůstalo. Havrani skoro všechno maso sežraly. Ferdo potlačil nutkání zvracet a přešel k ukazateli. Šipka sice ukazovala doprava, ale vpravo, jak mohl vidět už zdálky, ležely Balariho hory. Šipka doleva oznamovala Nový východ. Až na to, že cesta vedla na západ. Povzdychl si. No výborně! Bude tu ztrácet čas jen kvůli nějakému vtipálkovi, co si hrál s ukazatelem. Čert aby ho vzal!
Zpozorněl. Někdo se blížil. Sáhl po meči. Podle zvuku kopyt to byl jen jeden kůň. Divné. Kdo by byl takový blázen, aby se v těchto dobách sám potloukal po zemi?
K Ferdovi přiklusala bílá klisna. Na ní seděla postava zahalená v černém.
„Buď pozdraven, poutníku," oslovila ho. Měla vysoký hlas. Ferdo se podivil. Žena? A tady? Doteď si nebyl jistý, zda je to opravdu žena, jelikož ho zmátla černá, vycházková hůl, kterou držela, zakončená bílou lebkou. Tohle bylo poprvé, kdy viděl ženu s holí. V Salsku je mívají jen muži.
„Má paní," uklonil se. „Je nezvyklé vidět ženu v těchto končinách. Smím se zeptat, kam jedete?"
Podepřela si hlavu a usmála se. „Možná. Nejsem zvyklá mluvit s někým, kdo na mě míří mečem."
Ferdo byl tak ohromen příjezdem oné ženy, že zcela zapomněl zastrčit meč zpět do pochvy. Odkašlal si.
„Prosím promiň mi. Myslel jsem, že jsi bandita. Už dvakrát mě málem dostali. Dokonce mi ukradli mou kytaru, šmejdi zatracený! Jsem Ferdo, bard z Kaminie."
„Oh? No to se podívejme. Bardy nepotkávám často."
„Taky nás už na světě mnoho není," ušklíbl se. „Je to velice namáhavé řemeslo a není určené pro všechny. Jen ti nadaní od přírody se mohou stát těmi nejlepšími." Rozmáchl zasněně rukama. „A ti pak stanou před samotným králem Gilbertem."
Její zrak teď spočinul na padlé vojáky. Nevypadala udiveně, ani vystrašeně. I když pod tou kápi moc vidět nebylo. Ferdo si pomyslel, jak asi vypadá a začal si v duchu přestavovat nejrůznější tváře žen, které potkal.
„Abych ti odpověděla na otázku, jedu do Sibrikonu," řekla najednou.
Bard si odplivl při pomyšlení na to nechutné místo.
„Proč tam?," zeptal se pohrdavě. „Samá špína a močály. Na světě jsou teda krásnější místa."
„S tím souhlasím, ovšem mám tam práci." Otočila se na Ferda. „A ty, barde z Kaminie?"
„Na Nový východ, paní. Ovšem nějaký pitomec posunul šipky. Jak teď mám poznat, která cesta je která?"
Žena si prohlédla ukazatele. „Šipka k Novému východu ukazuje k západu. Tou cestou je krabí moře. Myslím, že nebude těžké si domyslet, kde leží Nový východ, že?" Zasmála se.
„Eh? No...ah, pravda! Východ, západ. Sever, jich. Jsem já to ale pomatenec. Musím být v šoku ještě po tom útoku s bandity."
Nad hlavou jim začalo kroužit hejno vran. Snad pozorovali, zda jim nepřišla další večeře.
„Smím znát tvoje jméno, velectěná?"
„Jmenuji se Thea," představila se a Ferdo si všiml pramínku bílých vlasů, co jí vyčuhovaly z kapuce. Nebylo v zemi mnoho lidí s bílými vlasy. Oto mu přišla tajemnější a přitažlivější. Okem zabloudil na její hruď, kde se rýsovala poměrně velká ňadra.
„Poslyš, ehm, Theo, smím-li ti tak říkat." Přikývla. „Nevadilo by ti, kdybych ti dělal doprovod?"
Pozvedla obočí. „Hmm, nu, bard by se mi na cestu hodil. K Sibrikonu to je ještě půl dne cesty skrze černý les. Alespoň budu mít o zábavu postaráno. Zazpíváš mi?"
„Proč ne? Zpívám bravůrně! Nedávno jsem složil jednu píseň o zatoulaném kotěti a ty budeš první, kdo ji uslyší. Ani sám Garbhan – to je můj nejlepší přítel, ji neslyšel. Ale ohledně mého doprovodu. Spíše mě napadlo, že bych ti mohl dělat ochránce. Pro ženu je nebezpečné jet kolem lesa a ještě u všech bohů do Sibrikonu!"
To sice řekl, ale ve skutečnosti se třásl strachy, že bych měl jet sám až na Nový východ. A ženská společnost byla přesně to, co potřeboval. Na Nový východ se podívá jindy. Snad až bude lepší čas.
Thea se zachichotala. „Ha! Tím zrezivělým mečem? Tím by si nezabil ani králíka! Nezpochybňuji tvé schopnosti, jakožto bojovníka, ovšem dokážu se o sebe postarat sama." Podívala se na oblohu. „Měli bychom jet, blíží se bouře."
Ferdo naskočil na koně. Pomyšlení na blížící se bouři se mu začínaly ježit chlupy na těle. Bál se kočkodlaků, kteří si libují lovení za bouřky. Napůl kočky, napůl lidé. Krvelačná stvoření. Viděl jen jednoho a to v kleci v Kaminii, kde ho jakýsi obchodník prodával na sumu silků. Ty jejich zuby špičaté a žluté oči.
Potřásl hlavou a snažil se odehnat strach, pozorováním They.
„Kolik toho víš o Sibrikonu?"
„Mnoho ne," přiznala. „Jen zvěsti a tak. Podle toho, co jsem slyšela, tam přímo milují čarodějky." Šibalsky se usmála.
„Upalují je tam zaživa," pravil Ferdo. „Jejich novorozeňata pak dávají jako oběť bohu Šixovi. Jsou to zrůdy v lidské podobě. Jako by jim nestačili krokodýli a močálníci. Další pak tam prý straší pekelný ohař či čert z pekla. Vyber si, co se ti zamlouvá víc. Je toho hodně. Vsadím se, že víc než půlka z toho, jsou žvásty. No, vlastně se vsadím, že všechno jsou žvásty. "
„A to jsem si myslela, že nejpodivnější je Černý západ," povzdychla si. „Pověz, není ten tvůj nejlepší přítel z Balaiského údolí?"
Ferdo vykulil oči překvapením. „Jak to víš? Řekl jsem ti to snad? Ne, nemožné. Jak to víš?"
„Nu," Úsměv. „Řekněme, že je to starý známý. Hodně mi pomohl a já jemu. Jen mě zajímá, zda pořád slouží jako králův Hlídkař?"
Ferdo zakroutil hlavou. „Odešel. Jednoho dne si sbalil věci a prostě zmizel. Ani se nerozloučil, zmetek jeden. Zajímalo by mě proč. Možná se dal na dráhu lovce, nebo poutníka. Snad odešel do Falska lovit překrásné panny. Slyšel jsem, že dívky v sousedním království jsou bohyně. Ach, jak já bych je laskal, holky zlaté! To jejich tvarované pozadí a překrásná pleť."
„Salský král si prý libuje v potěšení žen," dodala Thea. I když se tím jen snažila zastavit Ferdovo podrobné popisování jeho mužských představ.
„Ten má místo mozku ženskou pochvu," prskl bard, snažící se přitáhnout koně, který přešlapoval z místa na místo.
„Ach tak. Nuže, děkuji ti za velice zajímavý rozhovor, ovšem při cestě bych ocenila ticho. Naše hlasy můžou přitáhnout lesní tvory."
„Nechtěla si náhodou zazpívat?"
„Až pak, teď ticho. Moc mluvíš básníku, šetři si hlas na později."
