Byl to Filipův úplně první den v jeho novém zaměstnání. Moc se na něj těšil. Už od prvního tónu budíku byl jeho den zahalen do tlustého závoje optimismu a hlavou se mu honily jen ty nejpozitivnější myšlenky. Na všechny okolo sebe se usmíval a dokonce si i pískal, když šel uličkou k budově, která představovala již od útlého dětství jeho sen. Když ho ale na posledních pár metrech před cílem přejela na přechodu tramvaj, musel ho v práci portýra v Časoprostorové budově vystřídat Rudolf. Rudolf nebyl mezi lidmi zvlášť oblíbený. Byl to starý plešatý mrzout, co toho moc nenamluvil, se sklonem k alkoholismu a taky trochu kulhal, protože měl v mládí nehodu s motorovou pilou. Zlé jazyky dokonce povídaly, že je hrozně prkenný, což bylo na druhou stranu u dřevěného vojáčka očividné. Rudolf už na své stanoviště dorazil bez větších kompilací, žuchnul na židli a obezřetně sledoval okolí, zda do kulaté místnosti někdo nezavítal, aby mu mohl otevřít některé z mnoha dveří, prohodit pár nezávazných slov, či dokonce nabídnout sušenku. Ubíhaly hodiny a Rudolf z celého srdce, které neměl, doufal, že nikdo nepřijde, protože všechny sušenky snědl.
Vtom doprostřed podlahy spadl slon. Chvilku se s vyděšeným výrazem rozhlížel a potom se rázným krokem vydal k Rudolfovi.
,,Zdravím tě, dobrý člověče!" zahlaholil slon a podal Rudolfovi chobot na přivítanou. ,,Mé jméno jest Hubert a rád bych věděl, kde se právě nacházím."
Rudolf chobot v rozpacích stiskl a rychle zabrebentil: ,, Rudolf, těší mě. Právě se, pane Huberte, nacházíte v Časoprostorové budově. Tyhle dveře vedou do jiných světů."
,,Otevři mi je."
,,Co, prosím?"
,,Otevři mi dveře."
