Zlaté paprsky vycházejícího slunce ozářily město nad obzorem a postupovaly dál a dál, až byly nakonec všechny uličky zahaleny do teplého ranního světla. Celé město se probouzelo do nového slunečného dne. Děti vybíhaly do ulic a hrály si na honěnou, ti dospělejší, kteří už na honěnou neměli čas ani náladu, spěchali do práce, a pár bezdomovců, kteří by si mimochodem na honěnou klidně zahráli, ale bránil jim v tom nános nikotinu v plicích a notná dávka alkoholu v krvi, mžouralo ze svých laviček na mraky lidí na ulici, v naději, že dostanou nějakou tu almužnu. Byl to den jako každý jiný. Jen ve vzduchu se vedle smogu a alergenů vznášelo ještě něco dalšího. Byla to magie. Její duhově průhledné kousíčky a spletence se převalovaly a navzájem prolínaly a šířily se ovzduším dál a dál. Jednou se usadily na růži, která vykvetla do nadpozemské krásy, po druhé se uchytily slepému člověku na rohovce a ten zázračně nabyl zraku, a jindy se zase zapletly do šroubů a vzpěr železničního mostu, co se vzápětí zřítil. A myslíte, že si toho lidé všimli? Ale kdepak! Ti měli za to, že za ty podivnosti můžou botanici, moderní medicína a vnější činitelé, nebo co.
Hubert zívl. Měl za sebou náročnou noc plnou nočních můr o stepujících burácích a pořád se vzdalujícím přídělu sena. Zamžoural na pár jablek, co dostal od jeho ošetřovatelky k snídani a snědl je na posezení. Potřeboval a se provětrat, a tak vyběhl ven a svalil se do nejbližší kaluže špinavé vody, jež už byla hojně nasáklá částečkami magie. Její spletence a cancourky se začaly pomalu vsakovat do ztvrdlé sloní kůže a on najednou cítil zvláštní teplo, které vzápětí přešlo přes horko až k nepopsatelnému pařáku. Najednou jím projela ostrá bolest, jako by spadl z útesu na zem posetou jehličím. Hubert omdlel.
