Peklo Pro Sebevrahy

1.

Vzbudila jsem se na chladné podlaze.
Místnost, ve které jsem byla jsem absolutně neznala. Nic jsem si nepamatovala, nevěděla jsem jak jsem se tam dostala a už vůbec jsem nevěděla, proč mám zavázané nohy i ruce.
V tu chvíli jsem dostala strach. Strach, že mě někdo unesl.
Snažila jsem se vstát, ale při jediném pohybu tělem jsem dostala obrovskou bolest do břicha. Ta bolest se mi táhla žaludkem, skoro od hrudi. Zůstala jsem sedět a dívala jsem se na své břicho. Když si moje oči už zvykly na tu tmu, viděla jsem roztrhané tričko. Bylo celé červené. Červené tekutiny vždy přibylo, když jsem se pořádně nadechla a vydechla. Při dýchání jsem zažívala muka, byla to strašná bolest. I přes tu bolest jsem si sedla pořádně, abych se podívala, co se mi stalo s břichem.
Dostala jsem šok, když jsem viděla v mém břiše díru.
Hledala jsem okna, cokoliv, kudy bych se mohla dostat ven, ale v místnosti byly jenom dveře, které nešli otevřít.
Pomyslela jsem si, že jsem ztracená.
Seděla jsem tam přes dvě hodiny a modlila se, že mě už někdo hledá, že brzy přijde pomoc, ale to se nestalo.
Nemohla jsem si ani na chvíli ulevit, byl to strašný pocit vědět, že jste někde mimo svůj dům svázání, v místnosti plné krve a ještě k tomu bez oken, díky kterým by se vaše šance na útěk zvýšila.
Do té doby jsem měla jenom strach, jenže pak začal ten maximální strach, kdy panikaříte a bojíte se. Řev se rozléhal všude. Slyšela jsem zvuky motorové pily, řezání, sekání, trhání a pláč. Prosby o milost očividně na tom místě neplatily.
Pak už jsem slyšela poslední ránu. Takhle to fungovalo pořád a pořád dokola, dokud se u mě nezačaly otevírat dveře...