Peklo Pro Sebevrahy

2.

Dveře se pomalu otevíraly. Skřípání mi nahnalo větší strach a čím více se otevíraly, tím více jsem se bála, že to není pomoc ale nějaký vrah.
Mé obavy se naplnily.
Do místnosti vešel muž vysoké postavy, měl něco přes dva metry. Byl lehce obézní a na sobě měl bílý plášť a černé kalhoty. Byl celý od krve.

,,Kdo jste? Kde jsem? Co tu dělám?"

Ptala jsem se. Klepal se mi hlas, bála jsem se když něco řeknu, napadne mě, ale celý svůj život jsem riskovala, tak proč ne v tu chvíli?

,,Konečně. Tak co, už jsi se seznámila s tímhle prostředím?"

Nechápala jsem jeho odpověď která byla zároveň otázkou.
Nechápavým obličejem jsem mu dala najevo, že nevím absolutně nic o tom místě kde jsem. Vydechl a spustil.

,,Takže ty asi ještě pořád nevíš kde jsi. Jsi tu, protože jsi udělala něco špatného. Moc špatného."

,,J-já vám nerozumím, patřím do dobré rodiny, nikdy jsem nikomu neublížila, jsem na všechny štědrá a každému dopřeji jen to dobré."

Řekla jsem mu to s velkou bolestí. Začala jsem se svírat v bolestech.

,,Ó, ale já vím že jsi dobrý člověk. Jsi tu, protože jsi udělala špatnou věc a ne každý člověk si uvědomí, že to byla moc špatná věc. Všichni si to ale uvědomí až teprve tady."

Řekl to chladně, jako kdyby neměl city, ani srdce. Jeho chraplavý hlas se rozléhal po celé místnosti v ozvěně.

,,Tak co jsem udělala? Proč jsem tady? A kde to vůbec jsem?"

Zasmál se a šel pomalu ke mně.

,,Ty ses zabila, spáchala jsi sebevraždu, protože máš rakovinu a byla jsi šikanována. Tohle místo, to je peklo pro sebevrahy. Sem jdou všichni, kteří se rozhodli už z jakéhokoliv důvodu zabít. Už ti asi došlo, že je to tu horší než peklo, ale to cos slyšela, to je teprve minimum. Jsi v cele pro nováčky, tady to není tolik zábavné. Ale až ti to tu ukážu, teprve v tu chvíli budeš mít důvod proč brečet. Slyšela jsi ten řev? Ten chlapec tu je od včerejška.
Nejlepší na tomhle místě je, že pokud tu zemřeš, začneš od znova. Je to vlastně taková nekonečná hra. Zemřeš a objevíš se znova na místě, kde jsi byla naposled.
Takže kdybych ti tu teď odsekal všechny končetiny a nakonec ti zlomil vaz, objevíš se tu znova.
Vím na co teď myslíš, chceš vědět, jak jsi zemřela? Rád ti to povím, je normální, že si to nepamatuješ, nikdo tady si to prvně nepamatuje a já jsem tu od toho abych vám říkal, jak to tu chodí.
Ve škole ti spolužák Ryan rozbil mobil, celá třída se tomu smála. Aby toho nebylo málo, Peter a Randy ti sebrali paruku a před školou ti ji zapálili. Tvé spolužačky se ti vysmívaly že nemáš vlasy. Doma ti máma řekla, že ji volala doktorka a řekla jí, že ti našli na těle v rentgenech další velké nádory. Psychicky ses zhroutila, nevěděla jsi co máš dělat dál. Vnoci, když všichni spali jsi se vplížila do kuchyně, vzala sis kuchyňský nůž a zabodla si ho do žaludku, odkud jsi sjížděla dolů a dolů, aby ses ujistila, že tě to opravdu zabije.
Na tomhle místě jsi za trest, tady nikoho nezajímá, jaká jsi byla, jestli jsi byla zlá, hodná nebo normální.
Brzy tě zase přijdu navštívit. Pokud tě přijde někdo mučit tak řvi, On nemá rád, když je při mučení někdo ticho a pouze uboze brečí."

Dopověděl to a zavřel za sebou dveře.
Měla jsem maximální strach.
Vzpomněla jsem si na to, co mi říkal.
Už si vzpomínám. Měla jsem deprese, chtěla jsem zemřít co nejdřív a nechtěla jsem aby mi někdo pomáhal, moji rodiče neměli ani peníze na nemocnici a operace a já bych jim byla jenom na obtíž.
Tvrdě jsem usnula a vzbudilo mě otevírání dveří...