Poslední nádech

Kapitola první

   Jejím denním přepychem bylo pohlédnout na východ slunce, které již barvilo její oko do barevných odstínů oranžové. Cítila se být hned po ránu svěží a nadechnutá příjemnou pomerančovou touhou. Její ladné tělo kráčelo betonovou cestou a její rozpuštěné, husté vlasy se leskly v odrazu ranního světla. Působila tak živě. Žila s tím, co kvetlo. S tím, co se probouzelo, i přesto, že měla kruhy pod očima. Byla krásně naladěná pro takový den, jako byl právě ten.
   Ačkoliv se nacházela v šedém městě, cítila kolem sebe barvy, co volaly ji na šálek horké kávy – do poklidného stavu. Tráva, která se kolem ní nacházela, byla sytě zelená a kolébala se do rytmu jemného vánku, který ji polechtával na tvářích. Stromy byly taktéž sytě zbarvené a rozprostřené po celém prostředí. A nebe, které se před ní probouzelo, ji přálo krásný den těmi nejkrásnějšími barvy.
   Krok za krokem za sebou nechávala stín, při kterém se nikomu nechtělo věřit, že je jim pronásledována. Její svěží vůně po jemných třešní naříkávala lidem o jejím štěstí. Úsměv na tváři, který na sobě stále nosila, přiměl lidi k pomyšlení k její radosti ze života. Rudé tváře barvily lidské oko k velkému nadšení. A také to tak ve skutečnosti bylo. Měla takové nadšení pro všechno. Cítila se být rozkvetlou květinou, o kterou bylo dobře postaráno. A napříč tomu vzhledem ke svému chování, nebyla zlá, nebyla prázdná touhou, ani nebyla plná nicotností. Zářila laskavostí k silnému starostlivému smyslu. Vždycky chtěla být spravedlivá a moudrá. Pokaždé snila s velkým obzorem. Pokaždé se chovala jako ranní sedmikráska.
   Po chladném betonovém chodníku v příjemně teplém dni kráčela ve svých krémových šatech. Před ní se probouzelo slunce, co ji přinášelo sladký nádech. Nebe bylo krásně zbarvené. Hleděla na rozkvetlé větve, na které dopadaly první sluneční paprsky. Přinášelo ji to pocit domovního klidu. Vzpomínala na své krůčky, kdy cupitala bosá po zelené trávě doma na zahradě. V letním dni, kdy s hadrovým kloboučkem běžela za maminkou, aby ji ukázala jakého krásného motýla chytila pro její pohled radosti.
   Větve se na moment přestaly kolébat do rytmu vánku. Působilo to tak, jako kdyby se svět zastavil. Jako kdyby se dech zatajil. Slunce, jako kdyby náhle uteklo za mraky a květy zalezly. Všechno se náhle schovalo. Vzpomněla si na to, jak cupitala bosá po zelené trávě doma na zahradě. Vzpomněla si, jak cupitala ukázat mamince motýla, kterého chytila, ale při cestě k ní, šlápla na ležící vosu ve trávě. Její křehká, maličká nožička celou svou váhou přikryla vosu do peřiny trávy. Motýl mířil k rozmanitým mrakům a řev se provalil po celé obci. Hadrový klobouček si shodila z hlavy a slzy ji tekly po tvářích. Nudle ji zběsile stékaly k hornímu rtu. Tehdy to byla ta největší bolest, kterou mohla cítit.  
   Bylo takové ticho. Ptačí zpěv ztichl. Větve stromů přestaly šumět. I auta, které hned vedle na silnici jezdily, byly absolutně tiché. Jen její tiché kroky po betonovém chodníku byly slyšet. Šlapala do poklidného rytmu ve svých krásně kožených botách na jarní období, které měla moc ráda. Hned všechny cesty byly krásnější. Avšak to ticho nevěštilo nic dobrého. Jak kdyby se svět zastavil. Auto, které zrovna jelo kolem ní, dostalo smyk, kvůli rozhádanému páru, který v autě seděl. Žena, jakožto spolusedící řidiče, zahnula volantem kvůli napjaté situaci, kterou měli mezi sebou.
   Až tehdy, když volant změnil směr a řítilo se na chodník, úplně všechno utichlo. Jen sluneční paprsky stále zářily v rozkvetlých větvích a nebe bylo ještě stále krásně zbarvené do probouzejících se barev. Jen z ní vyletěl všechen nádech motýlů do rozmanitých mraků.