Potkali se v noci

Čtvrtá noc // Kurt

„Prosím, já to chci vědět," žadonila Lynn už po třetí.
Vyfoukl jsem z úst kouř od cigarety a na chvíli si zahleděl k obloze. Následně jsem svůj pohled stočil zpátky k dívce, která nervózně protáčela pramen svých hnědých kudrn a upřeně zírala na můj klobouk.
„Dozvíš se to až bude čas," usmál jsem se na ni tajemně.
Nebo jsem aspoň doufal, že to bude tajemně vypadat. Viděl jsem, jak Lynn zacukaly koutky úst. Došlo mi, že jsem nebyl tak úspěšný. Pak jsem si ale všiml, že její oči potemněly. Bylo to, jako bych přímo viděl, jak do nich přitéká smutek. Rychle se podívala na temné mraky. Díval jsem se jak si z očí setřela slzy. 
„Neplač Lynn, slibuji, že jednou hvězdy uvidíš," řekl jsem tiše.
Obrátila ke mně své velké hnědé oči, ve kterých zbýval zbytek třpytivých smutných slz. Zakroutila hlavou.
„Dneska nepláču kvůli hvězdám," vysvětlila mi.
„Tak co se děje?"
Jemně jsem ji chytl kolem ramen. Povzdechla si a posadila se na lavičku, co stála kousek od nás. Prstem mi naznačila, abych se posadil vedle ní. Podíval jsem se do jejích uslzených očí a neodolal jsem. Natáhl jsem svoji dlaň a palcem jí jemně setřel kapky smutku na jejích tvářích. Pousmála se.
„A přesně o to tady jde Kurte," špitla.
„Nejsem si jistý o čem mluvíš," přiznal jsem.
„Můj přítel mi dneska řekl, že se chovám nějak divně a začal se ptát, co dělám po večerech."
Polkl jsem. Pokaždé, když jsem byl s ní, jsem zapomněl na moji přítelkyni i na toho jejího. To co jsme tam venku dělali bylo tak špatné, ale my tomu nemohli odolat.
„Co jsi mu řekla?" dostal jsem ze sebe nakonec.
„Že hledám hvězdy. Jako vždycky."
„Vždyť je to pravda," usmál jsem se na ni povzbudivě.
„Já už hvězdy dávno našla, Kurte."
Zvedl jsem pohled k obloze, abych se přesvědčil. Jenže jsem nikde žádné neviděl a tak jsem se zmateně podíval zpátky na ni.
„Kde?"
„Jsou v tvých očích," řekla a dlouze se na mě podívala.
Přísahám, že v tu chvíli jsem chtěl být silný. Vím, že jsem měl být, ale nebyl jsem. Ruku jsem zanořil do jejich vlasů a pomaličku si ji přitáhl k sobě. Její teplé rty jsem přitiskl k mým. Cítil jsem, jak obmotala ruku kolem mého krku. Na rukou mi vyskočila husí kůže a naprosto jsem propadl onu polibku. I kdyby trval věčnost, bylo by to málo. A ona se nakonec odtáhla. Přitáhla si kolena k bradě a schoulila hlavu.
„Lynn, prosím. Neplač. Mám pro tebe další básničku," řekl jsem tiše, aby mě nikdo jiný neslyšel, i když jsem věděl, že nikdo jiný tam není.
Pomaličku svoji hlavu zase zvedla, koukala na mě a čekala.
„Byl jsem jako omámen,
zdálo se to skoro jako sen.
Ještě dneska nevěřím,
bojím se, že jen sním.
Na svých rtech cítím její,
pořád se mi ruce chvějí.

Našel jsem v tom inspiraci,
polibkem dostala se k mému srdci.

Kdybych byl ještě jednou políben,
zůstal bych navždy naprosto uchvácen."
Na chvíli jsem utichl a díval se, jak se dívá Lynn. Pozoroval jsem její pootevřené rty a oči, ve kterých se teď míchal smutek se štěstím.
„A já byl znovu políben," zašeptal jsem.
Přikývla a po chvíli si postavila.
„Pojďme se ještě projít."
„Moc rád."
Šli jsme tak blízko k sobě, ale oba jsme se hlídali, abychom se náhodou nedotkli. Věděli jsme, že pro jeden den bylo špatností víc než dost. Jak moc jsem se styděl a dodnes stydím. Jenže ta touha bylo tisíckrát silnější. Nešlo tomu odolat. Chtěl jsem proplést naše prsty a hrdě ji vést vedle sebe, ale nemohl jsem. Věděl jsem, že by to ani pro ni nebylo v tu chvíli dobré a tak jsem jen smutně a tiše kráčel vedle ní.
„Už nastala ta doba Kurte?" přerušila nakonec ono ticho.
„Jaká doba?" 
„No přece jestli už mi to povíš," zasmála se.

Byl jsem vděčný za její smích. Zněl tak krásně, jak pronikal do večerního ticha města.
„Ach, ještě ne Lynn."
„Tak já si počkám," usmála se a šla dál.
Konečně jsme si mohli dál povídat, jakoby se vlastně nic nestalo. Bavili jsme se a smáli jako dva kamarádi. Jenže já bych ji nedokázal označit za kamarádku. Na to jsem k ní cítil příliš mnoho.
„Už je pozdě, nemyslíš?" zeptala se mě.

Podíval jsem na hodinky. Měla pravdu. Ručičky už dávno byly za půlnocí. Přikývl jsem.
„Potkáš se se mnou zítra znovu?" ujistil jsem se.
„V jedenáct tam budu."
„Přesně, já vím," zasmál jsem se.
„Nedělej si srandu z mých pravidel," řekla přísně, ale i ona se usmála.
Doprovodil jsem ji až téměř k jejímu domu. Chvilku jsem s ní ještě postával venku. Bylo těžké se s ní rozloučit, i když jen do dalšího večera. Nakonec to ale přijít muselo.
„Dobrou noc Kurte."
„Dobrou noc Lynn."
Otočila se a chystala se odejít domů. Pak se ale zastavila a doběhla zpátky ke mně. Ruce schovala do mého klobouku k mým vlasům a vtiskla mi jemnou pusu na tvář. Potom opravdu odběhla domů. Díval jsem se za ní, dokud mi nezamávala a nezavřela za sebou dveře. Pak jsem se i já vydal domů.