Sbohem, lásko [TVD/TO FF] ✔

IV. Gentleman nikdy nekrade polibky

Zalíbila ses mi. Je tak těžké tomu uvěřit? 

"Klausi," vydechla jsem tiše. Náš kontakt trval jen pouhých několik sekund. Nevrhnul se na mě, nesahal na mě, pouze na krátký okamžik něžně uvěznil můj vrchní ret mezi svými. Cítila jsem jemný závan pánského sprchového gelu spolu s jeho osobitou vůní. Nebezpečná kombinace, ze které se mi téměř zamotala hlava a já jen stěží zalapala po dechu, když jsem si uvědomila, jaký ohňostroj tenhle jeden dotyk, v mém těle spustil.

Okamžitě jsem se rychlostí blesku odtáhla a bez jediného varování mu vrazila facku. Sedla přesně. Na místě, kde jsem ho udeřila, se začala okamžitě objevovat červená podlitina, která ovšem stejným tempem opět ustupovala. S vytřeštěnýma očima jsem na něj zírala. Čekala jsem hněv, vyhrožování, urážky, ale nic z toho jsem nedostala. Místo toho mu po obličeji proběhlo překvapení, které v něm vyvolala rána a to hned potom překvapivě vystřídal upřímný smích.

"Co ti připadá tak moc k smíchu?" naježila jsem se znovu. "Tohle přece nemůžeš dělat! Bože, jdu si vyčistit zuby. Eh," oklepala jsem se znechucením, ačkoliv tentokrát bylo hrané. Víc, než kdy dřív.

"Tohle jsem si zasloužil, máš pravdu. Gentleman nikdy nekrade polibky. Gentleman čeká, až ho políbí dáma," culil se a to mě přivádělo k nepříčetnosti. Vztek se mi už zase hromadil pod kůží.

"To máš sakra pravdu! I když, počkej... ty nejsi žádný gentleman. Jsi manipulátor a bezpáteřní člověk... teda upír... hybrid, cokoli. Už mě nech být. Odjeď tak, jak jsi řekl a nech mě žít můj život, Klausi. Tahle tvoje... obsese musí přestat!"

"Dobře," rozvážně přikývl. "Slibuji, že už se tě nikdy nedotknu proti tvojí vůli. Pokud jsi si jistá, že takhle to chceš. Tyler, vysoká škola, obyčejný nudný život, budu to respektovat."

Tem venku je obrovský svět, který čeká jen na tebe. Velká města, umění, muzika... nefalšovaná krása. A ty to všechno můžeš mít. 

Propichoval mě svýma světlýma očima a čekal na mou reakci. Během okamžiku ze mě vyprchal všechen vztek. Jako kdyby ho odvál ten lehký větřík, který mi jemně cuchal vlasy. "Přesně to chci, Klausi," odpověděla jsem tiše, "prosím." Nebyla jsem o tom přesvědčená. Ani v nejmenším. Část mě uvnitř řvala a pokoušela se prodrat nahoru, aby mu řekla, ať mě vezme s sebou. Ať mi ukáže všechny krásy, které mi svět může nabídnout. Jenže tam nebylo moje místo. Alespoň zatím ne. 

"Dobrá, Caroline. Omlouvám se. Pokud někdy zatoužíš po mojí přítomnosti - víš, kde mě hledat," něžně chytl mou dlaň. Jako lehký vánek, který jí nadzvedl výš ke svým rtům. Políbil mě na hřbet ruky, přičemž nepřerušil ani na okamžik náš oční kontakt.

Jakmile ji pustil ze svého sevření, okamžitě jsem se otočila a otevřela dveře od domu. Nechtěla jsem, aby viděl emoce, které mě zaplavovaly. Nechtěla jsem ho nechat jít. Svým vlastním zvláštním způsobem jsem se cítila v bezpečí, když byl u mě a dával na mě pozor. A nebyla jsem ochotná dopustit, aby tuhle slabost viděl, protože byla špatná.

Přes to všechno jsem ještě na krátký zlomek okamžiku cítila špičky jeho prstů na svých zádech a horký dech, který se otřel o mé ucho. "Cítil jsem, jak ti buší srdce, když jsem se tě dotkl, lásko. Jednou to možná přestaneš popírat," tiše zašeptal a byl pryč.