Pohlaď mě! (Kuroshitsuji Oneshot)

Pohlaď mě! (oneshot)

Upozornění: na konci krátká pasáž yaoi (boy x boy), ale nic významného :)
Nevlastním Kuroshitsuji ani její postavy (ty patří Yaně Toboso), pouze tento ztřeštěný nápad. Prosím, příběh nikde nepublikejte.

Sebastian
Už několik dní jsem neměl nic k jídlu, ta včerejší odhozená makrela nebyla hodna mé pozornosti. Je čas najít si pohodlnější místo k životu.
Bloumal jsem uličkami, přeskakoval od popelnice k popelnici až na nižší střechy domků, odkud jsem měl výhled vhodný pro analýzu budoucího ubytování. Každý se rád ujal nebohého a opuštěného kocoura s tak překrásnou srstí a touhou po pohlazení. Ale buďme upřímní, šlo jen o přístřeší a trochu mléka, pak má cesta pokračovala dál.
Domy v téhle čtvrti byly malé, ale působily útulně. Někdo z lidí bude mít jistě zájem o mazlíčka. Jeden domek vyčníval ze stereotypu. Neměl zahradu jako ostatní, ani velkou terasu a jeho stěny byly jasně modré, jako obal od mých oblíbených granulí. A co bylo nejlepší: jedno z oken bylo pootevřené.
S kočičí přirozeností jsem seskočil ze střechy a s menší dávkou opatrnosti obešel stavbu. Zdálo se, že nikdo není doma. Spokojeně jsem zavrněl. Bude to jednodušší než jsem se domníval.
Provléknout se škvírou jako tato nebyla pro mne žádná výzva, a tak už jsem během pár chvil procházel jednoduše zařízenými pokoji. Obývací pokoj, ložnice, koupelna...tady je kuchyně! Ale na stole neleželo vůbec nic, ani zbytek od snídaně. Dřez byl prázdný a lednička příliš vysoko, abych se mohl zapřít packami. Vypadá to, že z mého výletu nic nebude.
Silný poryv větru zafoukal skrze pootevřené okno a následovala rána. Bouchnutí dveří a chřestění klíčů.
"Kruci, pitomé zimní počasí." hlasité klení napovídalo jediné věci. Člověk se vrátil domů.
Neměl jsem důvod panikařit. Stačí tvářit se dostatečně nevinně a roztomile a tento dům se stane mým sídlem.
Proběhl jsem do místnosti s velikým gaučem a křesly, vyskočil, stočil se do klubíčka přesně, jak by se od nešťastně opuštěného koťátka očekávalo, a trpělivě vyčkával.
Do místnosti vstoupil chlapec. Byl relativně malý, velice štíhlý a rozhodně měl daleko do dospělosti. Šedomodré vlasy mu padaly do královsky modrých očí, které měly momentálně více než nepřátelský výraz. Mě si zatím nevšiml, místo toho mrštil taškou, již měl přes rameno, přímo do jednoho z křesel.
"Pitomec Alois! Za ty jeho vtípky by zasloužil jít do pekla. Díky němu mám o práci na zbytek dne postaráno." přerázoval přes pokoj rovnou do ložnice. Cítil jsem se poněkud dotčeně, takhle okatě mě ještě nikdo dříve neignoroval, a proto jsem se rozhodl na sebe upozornit. Koneckonců, slyšel jsem, že kočka má být nejlepší na uklidnění nervů. Alespoň lidé to tvrdí.
Na svých měkkých polštářcích jsem ho následoval k posteli. Zuřivě se přehraboval ve skříni.
"Miau!" prudce se otočil a vyvalil své modré oči.
"Co tady děláš, ty potvoro?! Zmiz z mého domu dobrovolně, nebo tě odsud vyhodím!" popadl ramínko a ohnal se s ním.
"Miau!" uskočil jsem ke dveřím a naštvaně naježil srst. Co to má znamenat? Je snad ten chlapec tak nesnášenlivý? Nebo milovník psů? Zkusil jsem se znovu přiblížit a otřít se mu o nohy, ale málem jsem schytal další ránu.
"Říkám zmiz!" vykročil ke mně, stále se zbraní v ruce. Rozeběhl jsem se zpět k hale a prolezl oknem ven. Tohle je poprvé za mých devět životů, co se ke mně takhle někdo zachoval. Byl jsem rozhněvaný, ale to dítě vzbudilo mou zvědavost. Přeruším rutinu a použiji tuto událost jako výzvu. Proč se nezkusit dostat do jeho milosti?

Ciel
Dnešní den stál za nic. Alois Trancy, můj nenáviděníhodný spolusedící v lavici, neměl během dějepisu nic lepšího na práci než se zcela perverzními metodami snažit upoutat mou pozornost. Oba dva jsme si vysloužili pět stránek dlouhou práci na libovolnou historickou událost do příští hodiny. Jediný pohyb, který jsem za celou hodinu udělal, byl pohyb pera po papíře, ale byl jsem 'zcela stejně na vině'.
A k tomu všemu, když se vrátím domů, zjistím, že se mi do bytu nastěhoval toulavý kocour. S těma svýma rudýma očima a černou srstí vypadal jako z pekla, ať se tvářil seberoztomileji. Práh mého bytu znovu překročit nesmí.
Přešel jsem do koupelny, abych si mohl umýt ruce. Těžko říct, kde všude ta chlupatina chodila, budu muset všechny pokoje uklidit, než mi začnou oči slzet alergií.
Ramínko jsem uložil zpět do skříně a vytáhl původně hledané modré kalhoty s bílým proužkem a černé tričko s tříčtvrtečním rukávem. Zbavit se kravaty a košile byla zatím nejlepší událost dne.
Budu muset jít nakoupit, lednička už pár dní zeje prázdnotou. Po cestě možná přijdu na vhodné téma eseje. Sebral jsem tašku z křesla a znovu se vydal ven, do studeného větru, kam se mi vůbec nechtělo.
Jakmile jsem otevřel dveře, uviděl jsem dvě třpytivé kočičí oči.
"Co tu ještě děláš? Mám tě vzít hrncem vody, abys věděl, že tady být nemáš?" můj hněv trochu vyprchal, ale ne dost na to, abych se snažil kocourovi domluvit mile. Ten ale zůstal sedět na schodě a stočil se do klubíčka, úzké zornice stále upřené na mě.
"Jestli je ti zima, najdi si domov jinde. Já tě mít nemůžu, ani kdybych chtěl a především nechci. Takže až se vrátím, nechci tě tu vidět." zamkl jsem dveře a vyrazil do supermarketu.