"Dobrý den slečno, mohu si přisednout?" zaslechla jsem cizí hlas a podívala jsem se, kdo na mě promluvil...Kluk, starý tak jako já, možná starší.
"Eh, dobrý den...Je...je tu už plno, promiňte" lhala jsem.
"Já nechci být nějak vtíravý nebo tak, ale je tu šest míst, na jednom jste vy, ostatní jsou prázdná a je tady jenom jeden batoh...Nemyslím si, že všechna místa jsou obsazená"
"No dobře, jsem tu sama...ale nemohl by jste si prosím sednout jinam? Chci tu být sama..."
"Klidně bych si sednul jinam, ale všechna kupé jsou plná" řekl a prohrábl si své hnědé vlasy.
"No tak dobře..." řekla jsem a on si ihned sedl.
"A jak se jmenujete?" řekl přátelsky a podíval se na mě jeho velkýma modrýma očima.
"Nezlobte se, nejezdím vlakem seznamovat se s lidmi"
"Já jsem Logan Parker"
"Ah..." odfrkla jsem si "...já jsem Isabelle Scottová."
"A kam jedet-" chtěl se na něco zeptat, ale já ho zastavila.
"A kam jedeš" opravila jsem ho "prosím, připadám si pak stará"
"Dobře" začal od znova "Kam tedy jedeš, Isabelle?"
"Až na hlavní nádraží" řekla jsem s naprostým nezájmem.
Musím říct, že u mě sedí necelých deset minut a už mi začíná lézt na nervy. Nesnáším lidi a nechci, aby lidi měli rádi mě.
"Vážně? Tak to máš spolucestujícího na celou cestu" hloupě se uchechtl a já se podívala z okénka. Řekla bych, že tohle bude moje nejnudnější cesta vlakem.
Jezdím tak sice každou sobotu, ale většinou vlak není plný a já jsem v kupé sama, takže si hezky opřu nohy o protější sedadlo a poslouchám písničky, projíždím Facebook, čtu si a tak. Ale s ním? Jakmile si začnu všímat nečeho jíného, ihned se snaží navázat konverzaci.
"No a kolik ti vůbec je, Isabelle?"
"Prosím, když už, říkej mi Bello...Je mi sedmnáct." odpověděla jsem a ani se nezeptala, kolik je jemu.
"Aha, mně brzy osmnáct" zase se usmíval.
No, musím uznat, že je celkem pěknej. Co? Ne! Moje podvědomí zase plácá nesmysly...
"Bello?" zeptal se opět s úsměvěm.
"Heleď, přisednul sis, oukej, ale prosím, já bych se ráda věnovala svým činnostem než povídáním s tebou!" vyhrkla jsem už celkem naštvaně.
"Co s tebou najednou je?" zesmutněl.
"Taková jsem od mala, tak už mě nech"
Ach, může být rád, že se nechovám hůř...To se ještě celkem držím, když je takovej pěknej a milej, nemůžu být na něj tak hnusná, to nejde.
Ach ne! Není pěknej, možná jen malilinko milej a nedržím se kvůli němu, jestli mě bude ještě otravovat, už budu opravdu protivná.
Už mi dal konečně pokoj. Chvílemi jsem se na něj podívala, najednou si všimnu, že se zase chystá promluvit.
"Omlouvám se..." řekl a sklopil svůj pohled na zem.
Asi jsem to přepískla. No jenom trochu. Fakt úplně trošičku. A nebo ne, neměl mít tolik otázek.
Ale...Přeci jen bych se mohla omluvit, ne?
"Ne, to já se omlouvám, dneska jsem nějaká víc nepříčetná, to bude asi tím horkem." usmála jsem se na něj. Ano! Isabelle Scottová se omluvila a usmála se.
"No, když máme tu stejnou konečnou zastávku...Nezajdem na kafe?" zeptal se mě a já poznala, že má trochu strach, asi abych zase nebyla protivná. Nemůžu na něj být protivná, když se chová tak mile, nějak se musím udržet.
"Jo, ráda půjdu, Logane" usmála jsem se znovu a podívala se svýma hnědýma očima do těch jeho. Měl tak dlouhé řasy.
Zbytek cesty utekl celkem rychle, no, Logan byl docela zticha, ale stejně si chtěl občas povídat. Už jsem si celkem zvykla. Když se mě na nic neptal, ale pouze vyprávěl, bylo to celkem fajn ho poslouchat, má příjemný hlas.
Zase si moje myšlenky dělají co chtějí. Nesnáším, když mi někdo něco vypráví.
"Příští stanice: konečná zastávka, hlavní nádraží" zahlásil vlak a já si už připravovala své věci, abych mohla hned vystoupit, až vlak zastaví.
"Platí teda to kafe?" zeptal se Logan s úsměvem na tváři. On se vlastně usmíval celou tu dobu ve vlaku.
"Jojo" odpověděla jsem i když jsem byla myšlenkami úplně jinde.
***
"Dobrý den, co si dáte?"
Logan se na mě podíval a dal mi tak pokyn, ať říkám první. "Já si dám ledovou kávu" řekla jsem a podívala se na Logana. "Já taky" usmál se.
"Ty tady někde bydlíš?" snažil se přerušit ticho.
"Eh jo, co ty?"
"Jo, já taky" kývnul hlavou.
"Tebe jsem ve vlaku ještě neviděla, ty nejezdíš pravidelně, že?" zeptala jsem se ho a mírně nadzvedla obočí.
"Nene, víš co, prázdniny, šílený vedro...Tak jsem zajel s kámošema do aquaparku, akorát oni tam bydlí, tak jsem musel jet sám...co ty? Ty jezdíš pravidelně jo?"
"Jo. Každou sobotu už asi dva měsíce jezdívám za mojí babičkou, vypadá to s ní celkem blbě..." Smutně jsem se usmála a vzpomněla si zase na ty úžasné chvíle s ní. Vím to moc dobře, že se blíží její den, ale snažím se na to moc nemyslet...
A proč mu vůbec říkám, jak na tom babi je?!
"Aha, to mě mrzí" řekl a pohladil mě po ruce, kterou jsem měla položenou na stole. Než jsem stačila nějak zareagovat, přišla servírka s ledovou kávou. Dala nám jí na stůl a zase odešla.
S Loganem jsme si dál povídali.
Není tak hroznej, jak jsem si myslela. Konečně mohu souhlasit se svými myšlenkami.
"No, hele, já už bych asi měla jít..." řekla jsem, když jsem to dopila a podívala se kolik je hodin...Počkat, já jsem tu dvě a půl hodiny?
Hledala jsem v batohu peněženku, ale Logan mě zarazil. "Platím já" usmál se na mě a mávl na servírku rukou, jako náznak, že budeme platit.
"Díky" odpověděla jsem.
"Není zač a...uvidíme se ještě?" zeptal se mě s nadějnou jiskrou v očích.
Nic jsem neřekla, jen jsem vyndala z batohu svůj blok a propisku. Utrhla jsem kus papíru a napsala jsem tam své jméno.
Podala jsem mu papírek "To je můj Facebook, napiš mi" mrkla jsem na něj "už fakt musím jít, ahoj"
"Ahooj" odpověděl mi Logan a usmál se.
Celou cestu domů jsem na něj myslela...Mohl by to být fajn kamarád. Ne! Já kamarády nehledám! Vystačím si sama. Párkrát se s ním sejdu, abych mu udělala radost a konec...
Abych mu udělala radost? Já fakt blázním!
