Kelly Brownová a Akademie jiných

1. kapitola

"Néé! Už zase!" To byla moje reakce, když mi máma řekla, že za tu dobu, co chodím do školy se budeme už pošesté stěhovat. Každý rok jsem v jiné škole. Je otrava, když jde člověk v září do školy, dva až tři měsíce trvá, než si zvykne, do konce roku si najde i kamarády. Zní to docela super, ale horší je že další rok, už jsem v jiné škole. A tak to bude i teď. A ani tenhle rok se to neobešlo bez přemlouvání a ujišťování rodičovstva, že je tohle město mimořádně úžasné a že by bylo dobré tu zůstat. A nejhorší ze všeho je, že tentokrát se stěhujeme do Anglie. Já i máma umíme perfektně anglicky, protože táta je Angličan a tudíž umí anglicky. Pro mě je angličtina tím pádem druhá mateřština a máma studovala v Anglii, takže taky umí anglicky. Když jsem zjistila, že nezabráním stěhování, byla jsem vyhnána do svého pokoje, abych naskládala všechno své oblečení do kufru. Když celý kufr překypoval oblečením, pracně jsem ho zavřela a odnesla k ostatním dolů.
"Už jsme všechno zabalili." Řekla máma a protáhla se.
"Chceš říct já a Kelly jsme všechno zabalili." Zabručel táta a já jsem se zasmála.
Máma jen obrátila oči v sloup a vyfotila na Facebook takzvané stěhovací selfie. Takové stěhovací selfie spočívá v tom, že nařídí tátovi,  aby ty kufry naskládal vedle sebe podle velikosti, váhy nebo barev duhy, postaví se před ně a pořídí fotografii, kterou pak pod hastagem #stěhovacíselfie vyvěsí, na Facebook, Snapchat, Twitter nebo Instagram. Ostatní uživatelé těchto sociálních sítí poté ohodnotí její příspěvek lajky, srdíčky a já nevím čím vším. Pak mamka ještě napsala všem svým kamarádkám, že se stěhuje. Když byly všechny tyto akce provedeny, dala si mobil do kapsy a povolila mně a tátovi, že můžeme dát kufry do auta. Máma měla jen kabelku, ve které měla blbiny typu rtěnka nebo řasenka. Když se jí táta zeptal, jestli nám pomůže, vzala si do každé ruky jednu rtěnku a odsekla, že má plné ruce. A takhle je to vždycky. Máma nese jenom svoji miniaturní kabelčičku, která obsahuje její malovátka (my s tátou ji nesmíme nosit, protože by nám mohla spadnout), my musíme nosit ty těžké kufry plné máminého oblečení. Táta vždycky říká, že musíme dávat pozor, aby se to oblečení nevysypalo, protože taková lavina by nás prý mohla i zabít. Možná má táta pravdu, protože máma má čtyři šatní skříně, které zabírají půlku jejího pokoje a to nepřeháním. Pak tam má ještě postel, která měří dva metry krát dva metry, jak říká máma.

Když už byly všechny kufry naskládány do auta, (je docela zázrak, že se tam vešly) nasedli jsme do auta i my. Táta nastartoval a už jsme jeli. Ani jsem se nerozloučila se svou kamarádkou Terkou, se kterou jsme z mojí skříně udělaly bunkr. Dopadlo to tak, že jsme si vevnitř chtěly rozsvítit a nenapadlo nás nic lepšího, než vzít si tam svíčku. To mělo za následek, že mi začaly hořet moje vlasy v té době až pod zadek. Já bych si toho nevšimla, všimla si toho Terka, kterou v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než mi na hlavu vylít hrnek s horkým čajem. To už jsem měla vlasy krátké jako většina kluků. Táta se rozesmál, když mě viděl, protože si myslel, že jsem si ty vlasy ostříhala sama (ono to tak taky tak vypadalo), a máma si zase myslela, že jsem si ty vlasy zapálila schválně. To bylo ale docela dobře, protože úplně zapomněla na kázání o tom, že oheň dětem do rukou nepatří, takže jsem ho ani nemusela poslouchat. Pak jsme teda s Terkou vysvětlily, že jsme si chtěli rozsvítit v bunkru. Když se máma zeptala, čí to byl nápad, Terka řekla, že to napadlo ji. Ve skutečnosti to ale byl můj nápad. Máma potom řekla, že Terce na zadek dát nemůže, a nechala to být. Terka byla ta nejlepší kamarádka, kterou jsem měla. A teď je pryč.

Táta celou cestu vyprávěl vtipy. Ze začátku to byla sranda, ale asi po hodině mi to začalo lézt na nervy, protože tátovi došly normální vtipy a začal říkat takové ty rádoby vtipné vtipy typu sedí kráva na stromě a pak tam přiletí kolo a zeptá se jí kolik je hodin. Kráva se podívá na teploměr a řekne: čtvrtek.
Když mě táta začal zkoušet z fyziky, zavřela jsem oči a předstírala jsem, že spím. Když jsem měla zavřené oči, tak jsem usnula doopravdy.

"Kelly! Kelly probuď se, honem! Už jsme tady." Třásla se mnou máma.
Vystoupila jsem ven.
"Tohle je náš nový dům." Ukázal táta na velkou dvoupatrovou, zeleně natřenou vilu.
"Páni." Užasla jsem.
Hezčí dům jsem nikdy neviděla.
"Pojď za mnou." Vyzval mě táta. Já jsem šla. Vyšli jsme do druhého patra. Táta otevřel velké černé dveře na konci chodby.
"To je tvůj pokoj." Oznámil. 
Byl to úžasný pokoj. Všechno tam bylo úplně nové. Byl dokonce tak velký, že se dal použít jako tělocvična na gymnastiku. To jsem hned vyzkoušela a udělala jsem hvězdu z rohu do rohu. Otevřela jsem okno. Tam byl strom, jehož větev sahala až k mému oknu. Na ten by se hodně dobře lezlo i z okna. Začala jsem skákat radostí. Nevím jak dlouho bych skákala, kdyby nepřišla máma a nepřikázala mi, že mám přestat dupat, protože má pode mnou pokoj ona a že jí málem spadl lustr na hlavu. Pak řekla, že večeře je hotová a že se máme jít dolů najíst. Měli jsme jedno z mých oblíbených jídel, tedy těstovinový salát s tuňákem.
"Zítra jdeš do nové školy." Připomněla mi u večeře mamka.
Když někdo oznámil něco strašlivého, tak většina mých bývalých spolužáků praštila hlavou o lavici, případně o stůl. Jednou se stalo, že můj kamarád praštil hlavou o stůl když jsme byli na počítačích a rozbil přitom klávesnici. Zkrátka, já jsem teď taky chtěla praštit hlavou o stůl, jen jsem u toho moc nepřemýšlela, takže jsem hlavou praštila do talíře s tuňákem. Většina z něj se rozletěla po místnosti a nebo skončila na mých vlasech.
"KELLY!!!" Zařvala máma, až se zatřásly okenní tabulky.
"Pardón." Vyletěla jsem ze židle. Přitom jsem shodila židli na zem.
"Okamžitě to ukliď!" Křičela máma. Vzala jsem smetáček a lopatku a zametla jsem kusy těstovin a tuňáka.
Když jsem je nesla do koše, o něco jsem zakopla a zbytky těstovinového salátu zase zkončily na zemi.
"Panebože, Kelly, jdi radši do svého pokoje, než způsobíš zkázu tohoto domu.
Vyběhla jsem nahoru po schodech. Podívala jsem se do zrcadla, které bylo na dveřích mojí skříně. Ve vlasech jsem měla kousíčky tuňáka a těstovin. Vydala jsem se tedy hledat koupelnu, abych si mohla umýt vlasy. Po pěti minutách hledání jsem to vzdala a šla jsem se zeptat mamky.
Zjistila jsem, že aby člověk mohl jít do koupelny, musí jít nejprve do obýváku, a tam jsou dveře do koupelny. V koupelně jsem si umyla vlasy a odstranila jsem z nich zbytky salátu. Potom jsem si šla do svého pokoje lehnout, protože už bylo deset hodin a já jsem nechtěla v nové škole usnout při vyučování. Lehla jsem si do nové a měkké postele a za chvíli jsem spala jako zabitá.

První kapitola mojí nové knihy je na světě! Vím, že to o ničem nebylo, ale příště už to bude lepší (Snad)

Zatím čus!