Holky nesmí plakat

Místnost

,,Lalala" prozpěvuji si a pobíhám po místnosti. ,,Ahoj Stěno, jak pak se máš? Dobře říkáš. To jsem ráda." Přiskočím k lavičce. ,,Jé ty jsi tu nová? Ano? Tak to se musíme seznámit. Já se jmenuju Cherry O'brianová. Je mi devět let a bydlím tady. Nevím kde." Najednou se rozpláču, ale za chvíli se hystericky směju. Připadám si jako psychopat. Bourám do zdí, ale necítím bolest. Házím sebou o zem, ale necítím otřesy. Jsem otupělá. Nic mi nevadí. Před nedávnem jsem si zlomila nos. Srostl mi. Nějak. Snažím se každý den rozkopat podlahu nebo vyskočit na to okénko nahoře na stropě. Vím že tam je. Cítím hrany toho čtverečku. Cítím čerstvý vzduch všude kolem. Jsem jako cvičené zvíře. Když sem dolů nějaký tvor hází maso. Mám chuť se vyškrábat po zdech až nahoru a vydrápat mu oči. Chci se pomstít. Chci se zabít. Nevím. Už zase se směju. Všechno co se tam nahoře děje, hýbe nebo to co mě sem zavřelo a dívá se na mě jako na cvičenou opičku. Chci koně. Obrovského mechanického koně. On by prorazil tyhle zdi a já bych se mohla pomstít světu. Jsem nebezpečná. Ne nejsi. Jsem ano jsem nebezpečná.  V jednu chvíli chci vraždit. V druhou někoho obejmout. Svět není nic pro mě ale zároveň mě láká. Teď řvu a tancuju po téhle proklaté místnosti jako šílenec. Ne jako. Já jsem šílenec. Miluju jméno Max. Je tak znělé a nádherné. Takhle se musí jmenovat můj zachránce. Trhám si vlasy, které mají barvu nažloutlého dýmu. Umřu za chvíli. A se mnou všichni co se tam venku hýbou. Jsem nahá. Nikomu to nevadí. A nikomu to ani vadit nebude umřu tu a nebudu mít pohřeb. Nikomu na mě nebude záležet. Oběsím se na svých vlasech. To je nápad. Teď zase brečím. Mám tváře napuchlé od slz. Chtěla bych alespoň jednou vidět Slunce. Tu nádheru. Pamatuju si svoji matku jako by to bylo včera. Blondýna. Její tvář zašpiněna barvami. A pak jsem najednou usnula. Maminka ležela na zemi v červené a já padala dolů do téhle místnosti.