Stay with me

ČÁST III

Otevřu oči a musím chvíli přemýšlet kde to vlastně jsem a jak jsem se sem dostala. Tenhle pocit je pro mě nový, normálně se neopíjm v klubech a nejezdím domů s cizími kluky.. ale ne, Aiden! Musím zjistit co se stalo, poslední co si pamatuji je jízda taxíkem. Posadím se na posteli a protáhnu se, jsem u sebe v pokoji a na sobě mám triko ze včera, kalhoty mi ale chybí.
Strašně mě bolí hlava a mám pocit že se každou chvíli pozvracím. Utíkám do koupelny ale tam mě to zase přejde. Svalím se na zem k záchodu a nadávám si. Ve směsi pocitů si zase vzpomenu na Aidena. To on mě uložil do postele? A kde teda teď je? Možná je ještě tady, třeba mě tu nechtěl nechat samotnou a tak si ustlal na pohovce. Běžím dolů ze schodů ale nikde nikdo.
Nebudu lhát, jsem trochu zklamaná, doufala jsem že mu aspoň poděkuju, ale nemám na něj ani číslo. Vracím se do postele, dnešní den bude spíš o spánku než o učení. Pohlédnu na židli u psacího stolu, jsou přes ni přehozené mé kalhoty, leží na nich nějaký papírek. Zvednu ho.

Ariano, včera jsme se nestihli ani pořádně rozloučit, usnula jsi už v taxíku. Byl bych moc rád, kdyby jsi mi zavolala a můžeme se třeba sejít.
682640352
Aiden

Mé vnitřní pocity nemůžou být víc v rozporu. Mám mu zavolat? Chvíli sedím na posteli a zírám na zeď, vždyť se o mě včera tak postaral, sejít se s ním je to nejmenší co pro něj můžu udělat na oplátku. Beru mobil a naťukám jeho číslo. Brzy se v telefonu ozve jeho hlas a mně se okamžitě vybaví ten jeho kouzelný úsměv.

Domluvím si s ním schůzku v kavárně. Když položím mobil od ucha, zjistím že se usmívám. Jdu do koupelny, udělám pár magických triků a z koupelny vycházím bez známky toho, že jsem celou včerejší noc propila. Tedy až na tu bolest hlavy a pocit zvracení. Mám ještě celou hodinu než se sejdeme, čas na snídani.
Najednou můj mobil zazvoní, na obrazovce svítí Samovo jméno. Vůbec nejsem tak ráda jak jsem čekala, naopak se děsím zvednout ten hovor. Nevím co mu řeknu jestli se zeptá co jsem dělala včera.

"Ahoj Sammy, tak jak se tam máte?"

"Ari? Ahoj, hrozně mi chybíš, je tu bez tebe nuda. Včera jsme rozdělali oheň na pláži a zpívali, bylo to fajn. Co ty?"

"No.. vždyť to znáš, knihy, učení a tak."

"Je mi líto že jsi doma takhle sama."

"Vlastně jsem včera vyrazila do města za kamarádkou, byly jsme v klubu."

"Aha"

Nastala chvíle ticha a já nevěděla co říct. Nakonec jsem prostě řekla tu jedinou věc, která mě napadla, ale byla pravdivá.

"Taky mi chybíš"

"Už je sobota, zítra večer jsme zpět a uvidíme se. Už musím jít, měj se hezky."

"Užij si to tam, zlato."

Najednou se cítím špatně za to, že jdu na kafe s jiným klukem, hlavně proto, že jsem mu o tom nic neřekla. Znovu všechno promýšlím, ale nakonec si říkám, co by se tak asi mohlo stát, že? Ale tak to vždycky začíná, nevinnými slovy 'co se asi může stát'.

Stojím na dohodnutém místě,v dohodnutý čas, ale Aiden nikde. Rozhlédnu se po ulici jestli už nejde, najednou ucítím ruku na svém ramenu a trhnu sebou. Jistě že je to Aiden, usmívá se na mě zářivým úsměvem a já se při pohledu na něj nebráním tomu, abych se taky neusmála.
Sedíme v kavárně a probíráme včerejší noc, neuvěřitelný jak jsem si o tomhle milým klukovi mohla myslet, že je nepříjemnej a neodbytnej. "Počkej, takže jsi mi sundal kalhoty?" Ptám se a snažím se udržet vážný výraz, ale prostě se u té věty musím smát. "Na mou obranu, sama jsi řekla ať to udělám" říká s úsměvem. Dává to smysl, spát v kalhotách není zrovna pohodlný, asi jsem mu to vážně řekla. Ať to bylo jakkoli tak už to asi stejně nezjistím, a když se koukám do těch štěněčích očí, nedovedu si představit že by dokázal lhát. Hrozně dobře se s ním bavím, připadá mi jakoby mi ve všem rozuměl. Jsem mu taky vděčná že nevytahuje cokoli z toho, co jsem mu včera říkala ohledně Sama. Sedíme tu už hodinu a půl. Je jedenáct a já začínám vnímat první známky hladu.
"Pojďme něco podniknout" řekne najednou Aiden. Dívám se na něj takovým zaraženým výrazem. "Jako co?" Jen se usměje a mávne na servírku. "Nech se překvapit"

O pár minut později už sedím u něj v autě, i když jsem trvala na tom, že za sebe zaplatím sama, nenechal mě a poslal mě ven. "Nevěděla jsem že máš auto" říkám a přitom se rozhlížím po luxusním černém Mercedesu s krémovými potahy. "To jsi ani nemohla, neřekl jsem ti o něm." Odpověděl a zařadil rychlost, rozjeli jsme se a já trochu cítila strach. Nejsem moc na dobrodružství ani na nové věci. To, co zažívám s Aidenem bych jindy prostě neudělala, a já ani nevím co mě k tomu vede, snad ne touha, pomstít se Samovi.
"Proč mě vůbec někam bereš?" Ptám se ho když vyjedeme z města. "Protože podle mě, Ariano, jsi úžasná holka. A podle toho, co jsi mi včera říkala, ti tvůj kluk nedává to, co si zasloužíš."
"Ale ne, tak to není," vyhrknu hned a skloním oči. "Prostě na sebe jen už nemáme tolik času, není to jeho vina, Sam je úžasnej."
"No, kdyby jsi byla moje přítelkyně, tak bych si na tebe udělal čas kdykoli" Řekne a zase se na mě podívá s úsměvem na tváři. Taky se usměju, i když mi do úsměvu zrovna moc není. "Jsi hodnej, ale já Sama rozhodně neplánuju opustit, nikdy bych ho neopustila."
"Vždyť já vím, v nic takovýho ani nedoufám. Ale mám tě rád, a chci aby sis užila trochu zábavy, aby jsi zase zažila naprosto bezstarostnej den."
Když to dořekne, šlápne na plyn a já se opřu do sedadla. Stáhnu okénko a vyndám ruku, druhou zapínám rádio. "Tak dobře!" Zakřičím, aby mě přes proudící vzduch bylo slyšet a zasměju se.
Takže jeden bezstarostnej den.