The Broken Queen

Prolog

Poslušně sedí přesně tam, kam ji před několika týdny posadili. Během té doby se jen tak nezvedla, aby šla místnost kolem sebe prozkoumat. Stačilo jí, co kolem sebe po celých 24 hodin viděla. Děsivé bílé zdi, na nichž byly místy vidět stopy po nehtech. Zhola nic ji na tomto místě nepřitahovalo. Jako by byla její veškerá zvědavost uvězněna někde hluboko, odkud ji nebylo schopné její křehočké já vytáhnout.

Pořád tam jen sedí na té nepohodlné bílé posteli a kouká se někam do neznáma. Je jako prázdná schránka, které chybí něco podstatného. Jen její občasné zamračení, snad jako by se na něco snažila vzpomenout, napovídá, že stále ještě žije. Tento stav však nikdy netrvá dlouho, neboť její výraz znovu povolí, když se rozhodne svoji mysl dál netrápit. Nedá se s přesností říct, jak moc své okolí vnímá, neboť nikdy nevzhlédne ani na sobě nedá znát, že by zaznamenala přítomnost někoho dalšího, když do jejího pokoje vstoupí psychiatr nebo sestřička s léky či jídlem.

Ani nyní tomu není jinak. Stále upřeně hledí do jednoho neurčitého místa a vůbec nevnímá klapavé kroky přibližujícího se muže. Až tehdy, když si ona postava přitáhne židli na místo, kam tak upřímně zírá a posadí se jí do jejího zorného pole, tak se zamračí a upře na osobu svá očka. Stále však mlčí a nic nenaznačuje tomu, že by se chystala promluvit. Naopak, její tvrdý pohled vypadá, jako by snad byla naštvaná.

Zdá se, že muž před ní si z jejího pohledu vůbec nic nedělá. Místo toho si upraví své perfektně nažehlené šedé sako a lehce se k dívce naproti němu nakloní. Na dlaních má položený talíř s jakýmsi jídlem. Nečeká, až se pro něj holčina natáhne. Automaticky jí ho položí do klína. „Jsem tvůj psychiatr, znáš mě, nemusíš se mě bát," pronese konejšivým hlasem a notnou chvíli ji beze slova pozoruje. Jediný pohyb zaznamenává na jejích ramenou, když se nadechuje.

S lehce nakloněnou hlavou na stranu si bere jeden krajíc chleba a přiblíží jej k Felicitiným ústům. Ta instinktivně pozvedne o pár centimetrů bradu vzhůru, snad jako by chtěla dát najevo, že to jíst nebude. Doktor, jako by na nic z toho nedbal a neústupně jí jídlo přibližuje ke rtům tak dlouho, dokud si dívka rezignovaně nekousne.

Zatímco žvýká své sousto, muž se s částečnou spokojeností opře o svoji židli a sleduje, jak se jeho pacientka natahuje po krajíci a roztřesenou rukou si jej přibližuje blíže, aby jej nakonec spořádala celý. Během toho je zcela tichý, ani jeho dech nejde po místnosti slyšet. Nechává ji, aby se v klidu najedla.

Až když vidí prázdný talíř, znovu se k ní lehce nakloní. Dívka neuhýbá ani o píď a upřeně jej sleduje. Zdá se totiž, že má něco, co její pohled zaujalo. „Už jsme se prokousali tvým dětstvím, základní a střední školou, ale proč si pořád nechceš vzpomenout na tvůj nástup na vysokou školu?" pronese stejnou větu, jako každý den poslední dva týdny. „Našel jsem však něco, co by ti mohlo pomoci," mezi tím si v rukou pohrává s jakousi knihou. Nabízí jí nakonec, aby ji uchopila.

Jako by ji ta věc s pevnými koženými deskami zhypnotizovala. Sleduje každé mírné naklonění. Nakonec se po ní bez váhání s roztřesenýma rukama natahuje. Nedrží ji však natolik pevně a prsty se po povrchu sklouznou. Než však s třísknutím svazek dopadne na zem, psychiatr jí jej znovu ochotně podává. Talíř, který má stále ve svém klíně, odkládá na postel vedle ní. Znovu jí dává potřebný prostor.

Dívka dlouhé minuty zírá na knihu ve svých rukou a rozklepanými prsty po ní přejíždí. Najednou na své kůži ucítí letmý dotyk, který ji pobídne k tomu, aby pozvedla oči k muži, který tam stále sedí naproti ní. „Musíš si vzpomenout," pronese k ní ten psychiatr, „čti," jeho hlas není hrubý ani zlý, jen v něm je něco, co ji přinutí, to udělat.

Ihned zase sklopí pohled a začne listovat svým deníkem. Po listech přejíždí, jako by se jednalo o něco posvátného. Trvá jí proto nějakou chvíli, než se dostane ke stránce, kde je velkým písmem napsáno: VYSOKÁ ŠKOLA. Vzhlédne instinktivně ke svému společníkovi. V jejích očích se značí jasná prosba, aby to nemusela dělat. „Přečti si každý zápisek a potom mi řekni veškeré podrobné detaily, které si k tomu budeš pamatovat," poví jednoznačně, aby věděla, co po ní požaduje.

Opřený o svojí židli ji se zcela klidným výrazem pozoruje, zatímco ona se snaží poprat s řádky, jež jsou psány její vlastní rukou. Už dlouho nic nečetla, natož své písmo. Její oči si proto musí trochu zvyknout na ten styl, jakým jsou písmenka napsána. Netrvá jí to však až tak dlouho. Brzy se dostává přes první tři zápisky a pokračuje dál. Otáčí stránku za stránkou a čím dál více se jí oči zalévají slzami, až jí jako vodopád kanou na papír deníku, že už přes ně ani nevidí.

V ten moment jí něco knihu vytrhne z rukou. Ublíženě se dívá na svého psychiatra, který má její deník opět ve své moci a listuje s ním zpět. „Pěkně hezky zápisek po zápisku," zabrblá si nespokojeně. Podává jí znovu ty pevné desky s jejími vzpomínkami a prstem ukáže na první zápis ze dne 18.9. „Tak a vše hezky do detailu," pobaveně se na ni usměje.

Nevědomky souhlasně přikývne, zatímco si z očí snaží vytřít všechny slzy. Zdá se, že pořád neví, co si má myslet o tom, že ten chlapík drží v ruce její deník. Netuší, kde jej mohl vzít. Natož, proč jí ho ukazuje až po tak dlouhé době, když ji s tímto tématem trápí už hodně dlouho. Neví jak přesně, protože o čase ztratila úplně pojem.

Lehce si odkašle, snad aby její hlas nezněl tak zlomeně. „Byl," při tom slově se zase hned odmlčí, snad jako by se sama sebe lekla. Pohled psychiatra jí však přinutí sebrat všechny malé zbytečky své kuráže, aby mohla pokračovat. Mluvit s ním o minulosti pro ni bylo před tím uklidňující, povídat mu o svém dětství. Nijak si nelámala hlavu s tím, co mu říkala ani, jestli ji bude soudit. Je v ústavu pro mentálně choré, tak mu ani nemohla její rodina přijít divná. Něco uvnitř jako by jí však nyní říkalo, že toto bude mnohem těžší.

S hlubokým nádechem se znovu pouští do povídání, „byl to můj první den. Nastupovala jsem o týden déle než všichni ostatní, protože jsme měli nějaké menší trable s jednou omegou, která se bez svolení oddělila od smečky a snažila se vybít si své nejhorší postavení na nevinných civilních lidech. Všichni už se tam znali a mě nezbývalo než se nějak nepozorovaně mezi ně vměstnat. Moje úplně první přednáška byla ze Zoologie." Dokonce při mluvení i schová svá očka pod víčka, snad jako by se znovu chtěla ocitnout v oné situaci, o níž mu bude povídat...