The Broken Queen

1. KAPITOLA: Z(a)tracena

NEDOČKAVĚ jsem prsty poklepávala na volant svého černého Cadillacu Escalade. Toto auto bylo úžasné po všech směrech. Jen s ním bylo trochu těžší najít nějaké pořádné místo k zaparkování. Nemohla jsem s ním jen tak zastavit u chodníku a nechat ho tam stát, jako to dělalo mnoho lidí. Musela jsem zajet až na parkoviště. Jenže se zdálo, že všichni kolem mě vůbec nemají pojem o čase.

Stále jsem kontrolovala své hodinky na levém zápěstí, abych se ujistila, že mám ještě alespoň trochu času. Všechna ta auta přede mnou to snad dělala schválně. Někdo se tam nahoře na mě domluvil, abych ve svůj první den přijela pozdě. Mračila jsem se a volant svírala čím dál tím křečovitěji. Kolona přede mnou se konečně začala trochu rozjíždět. Už jsem viděla svoji vysněnou zatáčku, byla jen kousek.

Okamžitě jsem zařadila rychlost a chystala se vyrazit. Jenže se zdálo, že ten přede mnou se nehodlá rozjet. „Máš ty pneumatiky snad přilepený," zamrmlala jsem naštvaně. Nasupeně jsem propalovala auto před sebou. Neměla jsem čas se nechávat takhle zdržovat. Moje dlaň automaticky vystřelila ke klaksonu, který rázem zněl celou ulicí. „Jeď s tou červenou popelnicí k čertu," zakřičela jsem na řidiče rudého Mercedesu před sebou, i když jsem silně pochybovala, že by ta slova mohla být slyšet, ale potřebovala jsem si ulevit. Bylo to úspěšné, konečně se rozjel.

Prudce jsem sešlápla plyn, možná až příliš, jelikož pneumatiky na protest trochu zahvízdaly. Nijak jsem to však neřešila a rovnou hodila blinkr, aby snad ještě někoho nenapadlo mě zdržet. Stačilo jen jedno zatočení a konečně jsem se ocitla na parkovišti. Začala jsem se ihned rozhlížet po nějakém volném místě. Spatřila jsem plácek, kde moc vozidel nestálo, proto jsem zamířila tam.

Dál už díky bohu žádné komplikace nenastaly. Na vyhlédnutém parkovacím místě jsem zaparkovala bez problému. Ještě než jsem spěšně vyskočila z auta, koukla jsem se na sebe do zpětného zrcátka a lehce si přitáhla culík, snad jen ze zvyku. Popadla jsem ještě tašku ze sedadla spolujezdce a zavřela za sebou dveře. Na nic jsem nečekala a rovnou se vydala směrem k té monstrózní budově. Aniž bych se ohlédla, zmáčkla jsem tlačítko na klíčích svého auta, abych jej uzamkla a nedala tak prostor nějakému zločinci se mi do něj vloupat.

Znovu jsem zkontrolovala své hodinky a přidala trochu do kroku. Moc času už mi nezbývalo. Navíc jsem ani nevěděla, kde moje první přednáška bude. Tomu se říká pech. Jít pozdě a ještě ani nevědět, kde posluchárnu hledat.

Co nejrychleji jsem stoupala po schodech a přibližovala se k velkým dveřím té starobyle vypadající budovy. Na první pohled vypadala jako nějaké muzeum, rozhodně by jen tak někdo neřekl, že se jedná o vysokou školu. Vpadla jsem do foyer a čekalo mě další zdolávání schodů. Ty už jsem brala po dvou, protože jsem neměla času nazbyt.

Jen co se za mnou zavřely další dveře, už jsem se rozhlížela po těch rozlehlých chodbách, které mě obklopovaly z obou stran. K mé věčné smůle tam však skoro nikdo neprocházel. „Sakra," zamumlala jsem si a se zamračeným výrazem se prostě jen tak někam vydala. Vůbec jsem netušila, jakým směrem se dát. Zdálo se mi to jako zlý sen. Ne, že bych tolik lpěla na tom přijít včas, to mi bylo celkem jedno, spíše mi šlo o to těm profesorům ukázat, že to beru vážně, i když nastupuji až o týden později.

Aniž bych se zastavila, začala jsem prohledávat svoji tašku. Chvíli mi trvalo, než jsem konečně našla papírek, který jsem hledala. Zamračila jsem se na to číslo, které tam bylo mojí rukou naškrábané. Pohledem jsem střelila po prvních dveřích, které jsem míjela. Zdálo se, že jsem přeci jen v něčem mohla mít štěstí a třeba jsem šla dobrou cestou. To mi trochu zvedlo sebevědomí. Přidala jsem proto do kroku.

Vždycky jsem si myslela, že osud má tak trochu zvrácený smysl pro humor, obzvláště tedy pokud jde o mě. Pokud šlo o moje lovecké schopnosti a instinkty, mohla jsem se téměř rovnat se svým otcem – jedním z nejvíce obávaných lovců tady v okolí. Nicméně jak se jednalo o štěstí týkající se mé maličkosti, byla jsem na baterky. Sice jsem měla krásné havraní vlasy a vytrénovanou postavu, nicméně magnetem na průšvihy jsem byla odmalička, tudíž vzhledové přednosti mi žádnou výhodu neposkytovaly. Vždy se mi totiž něco připletlo do cesty, aby mi to znepříjemnilo žití a v tomto případě snad i zkazilo život. Byla jsem na to zvyklá, ale nikdy jsem nebyla připravena. A jinak tomu samozřejmě nebylo ani tehdy.

Rázným krokem jsem stále šla po chodbě a kontrolovala každé označení na dveřích. Nepředvídala jsem však, že by se nějaké z těch dveří mohly otevřít a někdo z nich vyjít. Což byla samozřejmě chyba. Aniž bych stačila zpomalit či jinak zareagovat, narazila jsem do jakéhosi mladého muže. Byl pevný jako skála, že snad ani nezavrávoral. Cítila jsem, jak jeho dlaně pevně svírají mé paže, snad abych neupadla. Nutno říct, že jsem k tomu neměla daleko.

Chtěla jsem se omluvit, jenže jakmile jsem vzhlédla, slova mi zcela uvízla v krku a já nebyla schopna vydat ani hlásku. Jen jsem na něj hleděla s lehce pootevřenými ústy. Nemohla jsem svůj pohled odtrhnout od jeho temných očí. V ten moment mi připadalo zcela směšné, že jsem dokázala zabloudit v budově, jelikož tam vždycky někam dojdete. Ztracení v těch tmavě hnědých až skoro černých očích bylo mnohem horší, nedalo se uniknout. Nepřipadala jsem si ztracena, ale docela zatracena.

„V pořádku?" jeho slova mě jasně naznačila, kde se to vlastně nacházím. Jen jsem tiše přikývla a konečně jsem byla schopna sklopit hlavu dolů. Všimla jsem si tak svých rukou, jak je mám položené na jeho holých předloktích. Spěšně jsem udělala krok vzad, čímž jsem ho přinutila, aby mě také pustil.

Než jsem stačila říct cokoli dalšího, znovu jsem se přistihla, jak jej pohledem zkoumám. Vypadal velmi mladě, no nebo spíše asi tak nějak v mém věku, ale přes to nebyl jako většina mých vrstevníků. Hlavním rozdílem bylo jeho oblečení. Žádné roztrhané džíny a obnošené triko. Perfektně nažehlená košile s rukávy vyhrnutými nad lokty. Musím přiznat, že pro muže v oblecích jsem vždycky měla jistou slabost, o to více, pokud měli takhle ohrnuté rukávy.

Když jsem si všimla jeho udiveného pohledu, uvědomila jsem si konečně, že nejspíše působím jako bych měla vyříznutý jazyk. Nepromluvila jsem totiž zatím ani slovo. „Já... omlouvám se," vykoktala jsem ze sebe spěšně, „měla bych dávat větší pozor," omluvila jsem se. Pro tentokrát se odpovědi nedostalo zase mě, pouze kývnul hlavou. Zúžila jsem očka lehce do štěrbinek, „slušně vychovaný člověk by odpověděl, že se nic neděje," neodpustila jsem si rýpnutí. Poté jsem to téma nějak přešla, jelikož se zdálo, že to nemá cenu. „Hledám svoji posluchárnu, dnes jsem tu poprvé," vysvětlila jsem ještě rychle a napřáhla k němu ruku s papírkem.

„Občas to tu působí jako labyrint, sám si pamatuji na svůj první den," pronesl ze zcela nezaujatým hlasem. „Stačí jít ještě kousek rovně, potom zabočit za roh a hned ty druhé dveře jsou ony," rukou svá slova naznačil ještě ve vzduchu. Zdálo se, že během toho prvního týdne se tam ten mladík dokázal služně zorientovat, třeba mi to taky nebude trvat tak dlouho.

„Děkuji," pozvedla jsem lehce své koutky úst v úsměvu, „ale kdybych tam přeci jen dorazila později, mohu se spolehnout, že mi zabereš nějaké dobré místo?" zeptala jsem se a zamávala na něj svými řasami. Toto byla nejúčinnější metoda, jak zjistit z jakého ročníku je. Navíc, pokud bych měla to štěstí a patřil do mé třídy, mohl by mi trochu pomoci začlenit se mezi ostatní. Znovu jsem se však nedočkala odpovědi. Letmo jsem zkontrolovala ciferník svých hodinek a zjistila, že už bych opravdu asi měla běžet.

Zdálo se, že on asi nejde stejnou cestou, jelikož se k odchodu nějak neměl. „Asi už bych měla," nedokázala jsem slova ani dopovědět. Sakra, co to se mnou bylo. Místo dokončení věty jsem jen ukázala směrem, který před pár okamžiky popisoval. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že jsem se v něm nejspíše zmýlila a nebyl to můj vrstevník. Ve většině případů mě můj instinkt nezklamal, bylo to zvláštní. Zamračila jsem se a vydala se směrem k posluchárně.

„Příště," stačilo jen toto jedno slovo, abych rázem zastavila. Ohlédla jsem se na něj zpět a čekala, jak jeho věta bude pokračovat. Připadalo mi, že se vůbec nedíval na mě, ale spíše někam do dálky, když mluvil. „Dávej pozor, do koho narazíš, mohlo by to mít následky," s těmi slovy ve vzduchu se otočil a vydal se zcela opačným směrem.