Prokleti Bohy

Upíři - Prokletí

Mým prvním příběhem jest o tom, jak začali po naší zemi kráčet upíři. Mám dvě teorie a to teorii "Prokletí" a teorii "Dar". Dnes začneme tedy s teorií "Prokletí" avšak abychom mohli začít, musíme se přesunout do roku 347, kdy náš příběh začíná.

Pokládali jej za blázna, za šílence a za zvrhlíka. Ale on byl pouze čarodějem a to setsakramentsky dobrým čarodějem. Nemohl za to, že nikdo nechápal jeho touhu po věčném životě. Ale až se mu to podaří tak zapomenou na jeho pokusy a na to kolik mrtvých lidí za sebou zanechává, zapomenou na to, jak jej považovali za blázna a budou se za ním plazit a platit měšce zlata jen aby měli lék na smrt pro sebe. Jenže zatím stále na lék na smrt nepřišel a tak tady v jeskyni na samém vrcholku hory, kam jej vyhnali rozhořčení vesničané, sedí a sepisuje veškeré své znalosti do svého deníku, o kterém ví, že jednou přinese největší objev, co kdy kdo mohl jen spatřit.

Kdo by si pomyslel, že odpovědí na jeho hlavní otázku, a to jest jak žít věčně, nalezne v naprosto obyčejné knížce, kterou kdysi obdržel od svého přítele ještě za dob, kdy byl studentem na mágovské univerzitě. Jedna jediná věta změnila jeho pohled na celý jeho výzkum. Zjistil, že vlastně vše co doposud dělal, bylo špatně, nikdy si totiž nevšiml toho hlavního, plýtval s tou drahocennou tekutinou jako by byla snad voda a přitom "Sanguis est anima vivens". Krev je život. A tak je jasné co musel nyní udělat. Zajmout další neopatrnou oběť a místo toho aby pozřel její srdce, pozře její krev. To přeci musí být odpovědí. Pakliže je krev životem tak po pozření krve musí získat věčný život.

Netrvalo to ani týden a do jeskyně zavítal mládenec, co slíbil, že tohoto pošetilého starce zbaví života, ale pro někoho, kdo rozumí magii, nebyl nejmenší problém se dobrodruha zbavit jen mávnutím ruky. Možná před pár lety by starci přišlo odpudivé jen pomyslet na vraždu či snad kanibalismus, ale nezbývalo mu již mnoho času. Musel konat. V momentě kdy se jeho rty dotkly krve mladého chlapce, oslepila čaroděje mohutná zář. Sám bůh Lovu stál před klečícím mágem a opovržlivě jej probodával pohledem "Nikdo nemůže žít věčně, avšak TY žít věčně budeš. Pokud snad životem se dá nazvat parazitování na krvi smrtelníků. Krev bude tvým životem avšak i prokletím. Více jak týden bez ní nepřežiješ, toť bude tvým trestem. Staneš se dítětem noci, vyhnán z Ráje a zapovězen do Lovišť."

Je to již sto let co se starec protlouká životem nemrtvého, nechává za sebou nespočet mrtvých počínaje vyvražděnou celou vesnicí, odkud pocházel jako akt čiré nenávisti a pomsty. Jenže co jest životem, když jediné co dělá je to, že bloumá světem? Ano. Konečně má čas na to, aby mohl se věnovat dalším výzkumům a rozvíjení své moci avšak za jakou to cenu? Za cenu nespočtu mrtvých. A i přeš to, že je tím čím je stále má jakési svědomí, které jej nabádá, aby svůj život a utrpení které s ním přichází, ukončil.

Po sto letech se vrací opět do své jeskyně spolu s poslední obětí, která snad bude moct ukojit jeho žízeň. Ona bude poslední experiment. Ona mu ukáže, zda žít či zemřít. Když jeho dlouhé tesáky proniknou do kůže oné ženy, musí se ovládat, aby jí nezabil. Ještě před tím, než by z ní vysál celý život, přestane a odchází od ní pryč. Ví, že neuteče protože nemá kam a také ví, že možná umře jakožto jeho poslední oběť. K překvapení však druhý den ráno starec zjišťuje, že žena je stále živá, vypadá jen o něco více bledší a další den kdy onu ženu přijde navštívit vidí, že je stejná jako on. Stejné rudé oči. Stejný bledý odstín pokožky. Ona je také upír. A to je důvod proč se vampyrismus rozšířil místo toho aby upadl v zapomnění s jedním pošetilým mágem, který chtěl žít věčně.

A tak od té doby Prokleti bohem bloumají nocí, aby ukojili svou jedinou potřebu. Potřebu po krvi neopatrných dobrodruhů.