Problémový

6. kapitola

Dopoledne, po snídani a prohlídce, při níž doktor shledal, že můj stav se vyvíjí správným směrem, jsem se konečně dozvěděl, co znamená, že za mnou přijde „někdo kompetentní". Ten někdo byl inspektor Benda, kterého při vstupu do mého pokoje váhavě následoval strážmistr Kolman.

Upřímně mě docela těšilo, že jej vidím, jelikož inspektor byl dobrosrdečný a milý muž, a kdykoliv řešil mé průšvihy, snažil se mi domlouvat a zřejmě se i po těch letech odmítal vzdát naděje, že se jednou polepším. Pokaždé jsem se kvůli tomu cítil trochu provinile, protože jsem věděl, že to se mnou myslí dobře a že ho i přesto brzy znovu zklamu.

„Dobrý den," pozdravil jsem. Oba policisté mi pozdrav oplatili, nicméně se mi zdálo, že inspektor působí na své poměry neobvykle chladně a zamlkle. Trochu mě to znepokojovalo, vždy jsem byl zvyklý, že se ke mně navzdory všemu choval vřele a až s téměř otcovskou náklonností.

Inspektor Benda vzal židli, která stála u stěny, a přitáhl si ji ke straně mé postele. Strážmistr Kolman zůstal stát opodál, opíral se o zeď s rukama založenýma na hrudníku a hleděl směrem k zemi. Vypadal znuděně. Inspektor se na mě chvíli jen tiše díval a mírně se mračil, přičemž se na jeho vysokém čele se tvořily ustarané vrásky. Vypadal bezradně, jako kdyby nevěděl, kde začít. Znervózňovalo mě to.

„Inspektore...?" Ozval jsem se tázavě.

Benda si povzdechl.

„Poslyš, Matěji, to, co s tebou teď musím probrat, je opravdu vážné. Tvůj zdravotní stav sice ještě není ideální a měl bys dodržovat klidový režim, ale vzhledem k závažnosti situace je nejlepší to začít řešit ihned," řekl tichým a vážným tónem, přičemž se mi díval přímo do očí. Přeběhl mi mráz po zádech. To bylo děsivé, jak jeho slova, tak i způsob, jakým to říkal. V jeho projevu bylo něco chladného a hluboce znepokojivého, takhle jsem jej neznal.

„Dobře...," odpověděl jsem nejistě a vyčkával jsem.

„Můžeš mi říct, co všechno si pamatuješ z minulé noci?" Zeptal se po krátké odmlce.

Pokrčil jsem rameny.

„Nic moc. Jen to, že jsem slyšel nějakej hluk, tak jsem se šel podívat, co to bylo a viděl jsem rozbitou výlohu u Farbera. Pak až to, jak jsem se probral v nemocnici," stručně jsem shrnul to nemnoho, co jsem věděl.

„Aha," přikývl inspektor svou kulatou hlavou, na jejímž temeni se již pár let plíživě rozšiřovalo kolečko lesklé pleše, „Určitě si nevzpomeneš na nic víc?"

Tahle otázka mě už začínala unavovat. Nejenže jsem nad ní již sám od sebe hodně dlouho hloubal, ale ptala se mě na to i Andrea a nyní inspektor Benda. Už samo o sobě mě štvalo, že jsem si vzpomenout na nic více, a to, že mi neustále někdo pokládal tento naprosto zbytečný dotaz, mi rozhodně nepomáhalo.

„Určitě."

„Dobře," zareagoval inspektor, a nervózně si přesedl na židli tak, aby se mohl naklonit blíže ke mně, „Tak já ti tedy vyložím všechna fakta."

Netrpělivě jsem přikývl.

„Okolo půl jedné ráno jsi byl nalezen v bezvědomí uvnitř obchodu Farber Elektro, který měl, jak už víš, rozbitou výlohu. Kromě tebe tam byl i Jiří Mlynář, majitel obchodu, také v bezvědomí."

Překvapeně jsem zamrkal, o tom jsem dosud neměl sebemenší potuchy. Inspektor Benda se na pár okamžiků odmlčel, přičemž mě probodával pronikavým pohledem, a poté pokračoval.